Sebe-obrana: Zpracování strachu

Strach je nejstarší obranný systém, který máme. Říká: tady hrozí nebezpečí, jednej. V prostředí epistemické manipulace se ale strach rozdvojuje. Na jedné straně bývá skutečný – ve vztahu s násilím nebo výhrůžkami je strach přesným čidlem, které je třeba poslechnout. Na druhé straně bývá vyvolaný – skupiny a manipulativní jednotlivci strach záměrně pěstují (z trestu, z vnějšího světa, z katastrofy, z prokletí, ze ztráty dětí), aby člověka drželi u sebe. Zpracování strachu proto začíná rozlišením: co je reálné ohrožení, které vyžaduje ochranu a pomoc, a co je strach vštípený, který je třeba ověřit a postupně oslabit.

Pro koho je návod

Návod je určen člověku, který žije v trvalém strachu z reakce partnera, rodiče, nadřízeného nebo vůdce skupiny, a těm, kterým skupina vštípila strach z odchodu („venku se zhroutíš“, „přijdeš o všechno“). Pomůže i lidem s úzkostí, která se po manipulativní zkušenosti rozšířila na běžné situace a která už neodpovídá přítomnosti.

Situace, ve kterých pomáhá

Pomáhá, když se rozhodujete, zda zůstat, nebo odejít; když nevíte, zda výhrůžky brát vážně; když vás skupina straší apokalyptickými scénáři; a když po odchodu z kontrolujícího prostředí prožíváte strach i tam, kde už nebezpečí nehrozí. Strach z odchodu je častou součástí vlivu přesahujícího přípustnou míru.

Varovné signály skutečného nebezpečí

Tyto signály berte vážně a nehledejte jejich „racionalizaci“: výhrůžky zabitím nebo sebevraždou, škrcení či pokus o něj, přítomnost zbraně, stupňující se násilí, sledování a pronásledování, výhrůžky dětem nebo zvířatům, nucená izolace, kontrola peněz a dokladů. Pokud cokoli z toho zažíváte, nejde o úzkost k léčení, ale o ohrožení, které vyžaduje bezpečnostní plán a pomoc.

Výzkum vražd v partnerských vztazích potvrzuje, že řada těchto okolností – mimo jiné přístup ke zbrani, dřívější výhrůžky zabitím, pokus o škrcení a odloučení od kontrolujícího partnera – souvisí s výrazně vyšším rizikem nejzávažnějšího násilí (Campbell et al. 2003). Na podobných poznatcích stojí strukturované nástroje posouzení nebezpečí, s nimiž pracují intervenční centra a policie; jejich kořeny sahají k práci, která poprvé systematicky pojmenovala rizikové faktory u týraných žen (Campbell 1986). Strach v takové situaci je přesným čidlem, ne poruchou.

Varovné signály vyvolaného strachu

Vyvolaný strach se pozná podle toho, kam vede: vždy ke stejnému závěru – zůstat, poslechnout, nikomu nic neříkat. Hrozby bývají neurčité, nadpřirozené nebo „velké“ a nelze je ověřit, a kdo se na ně ptá, je označen za ohroženého nebo nebezpečného. Hassan (1988) tento vzorec v destruktivních skupinách nazval indoktrinací fobií: členům se vštěpuje strach z odchodu, z vnějšího světa a z pochybností tak hluboko, že si odchod nedokážou ani představit.

Nejpraktičtějším rozlišovacím znakem je vazba na kontakt. Vyvolaný strach mizí, jakmile jste mimo dosah skupiny nebo osoby, a vrací se při kontaktu; reálné ohrožení naproti tomu trvá i ve chvílích, kdy jste od zdroje vzdáleni, protože vás může vyhledat. Pozor však: vymanit se z vlivu skupiny může přinést i reálná rizika (ztráta bydlení, kontaktu s dětmi, příjmu), která je třeba řešit prakticky, ne jen jako strach.

Modelová situace

Žena vyrůstala v komunitě, která učila, že kdo odejde, onemocní a jeho děti budou nešťastné. Když v dospělosti zvažovala odchod, strach ji paralyzoval. S terapeutkou si strach rozepsala konkrétně: čeho přesně se bojí, s jakou pravděpodobností a s jakými zdroji by to zvládla. U strachu z nemoci nenašla jediný doklad. U strachu ze ztráty kontaktu s rodiči našla doklad skutečný – a na tuto ztrátu se připravila s podporou. Odešla až tehdy, když měla bydlení a lidi kolem sebe. (Anonymizovaný kompozit.)

Cíl dovednosti

Naučit se rozlišovat strach jako signál skutečného nebezpečí od strachu vyvolaného nebo přetíženého – a s každým zacházet jinak: skutečné ohrožení řešit bezpečně a s pomocí, vyvolaný strach ověřovat a postupně oslabovat.

Odborné východisko

Neurovědní výzkum strachu ukazuje, že mozek má rychlou dráhu, která vyhodnotí podnět jako nebezpečný dřív, než ho vědomě rozpoznáme, a pomalejší dráhu, která hodnocení zpřesňuje (LeDoux 1996). Strach se tak učí snadno a rychle, zvlášť u podnětů, které byly v lidské evoluci spojeny s ohrožením (Öhman a Mineka 2001), a jeho odnaučení je pomalejší. Pro člověka z manipulativního prostředí je to vysvětlení, proč vštípený strach přetrvává i po odchodu: nejde o hloupost, ale o vlastnost systému, který má raději falešný poplach než přehlédnuté nebezpečí.

Teorie emočního zpracování strachu, z níž vychází expoziční léčba, popisuje, že strach slábne, když se aktivuje a zároveň se setká s informací, která neodpovídá očekávání – katastrofa, kterou člověk předpovídal, nenastane (Foa a Kozak 1986). Pozdější výzkum zdůraznil, že původní strachová stopa se nesmaže, ale vedle ní se vytvoří nová, „bezpečná“ stopa, která ji tlumí; proto se strach může za stresu vrátit a proto pomáhá opakované a rozmanité ověřování (Craske et al. 2014). Cvičení v tomto návodu přenášejí tuto logiku do běžného života: ověřit, zda se předpovídané následky skutečně dostavují.

Klinická zásada, kterou Herman (1992) formulovala pro léčbu traumatu, platí i zde: nejdřív bezpečí, potom zpracování. Ověřovat lze jen strach, který není reakcí na trvající hrozbu.

Pět praktických cvičení

1. Rozřazení strachu

U každého silného strachu se zeptejte: Je tu konkrétní, doložitelné nebezpečí? Pokud ano, jednejte – hledejte bezpečí a pomoc. Pokud jde o katastrofický scénář bez dokladů, pozorujte ho a ověřujte.

2. Zkonkrétnění

Nahraďte „bojím se“ větou: „Bojím se, že se stane X, odhaduji to na Y procent, důsledky by byly Z.“ Vyvolané strachy se při zkonkrétnění často rozpadají; skutečné strachy naopak získají jasný obrys, s nímž lze pracovat.

3. Nejhorší scénář s plánem

Napište: Co nejhoršího se může stát? Jak bych to zvládl? Jaké mám zdroje a lidi? Plán nestrach neodstraní, ale změní ho z mlhy v úkol.

4. Postupný žebříček

U strachu, který přerostl na běžné situace (vycházení z domu, telefonování, setkání s lidmi), sestavte žebříček situací od nejméně po nejvíce náročnou a postupujte zdola. Expozice u výraznější úzkosti patří do terapie; samostatně pracujte jen s mírnými stupni.

5. Strach jako kompas

Některé strachy ukazují tam, kde je možný růst. Zeptejte se: Co bych udělal, kdybych se nebál – a bylo by to bezpečné? Pokud ano, může to být směr.

Bezpečnostní plán

Pokud jde o reálné ohrožení ve vztahu, připravte si s pomocí intervenčního centra bezpečnostní plán: kam můžete jít, komu zavolat, kde máte uložené doklady, peníze, léky a klíče, jaké je kódové slovo pro blízké, jak se dostat ven. Plán si nepište tam, kde ho najde osoba, která vás ohrožuje.

Jak si vést záznam

U výhrůžek a incidentů zapisujte datum, čas, místo, co přesně zaznělo nebo se stalo, svědky, zranění (s fotografiemi a lékařskou zprávou). Záznamy uložte mimo domov nebo u důvěryhodné osoby. U vyvolaného strachu si zapisujte předpovědi, kterými vás skupina strašila, a co se skutečně stalo.

Časový rámec a indikátory pokroku

Rozřazení strachu průběžně, žebříček jednou týdně, reflexe jednou měsíčně. Pokrok poznáte podle ubývajícího vyhýbání, schopnosti jednat pod tlakem a jasnějších rozhodnutí. U skutečného ohrožení je pokrokem to, že máte plán a lidi, kteří o situaci vědí.

Kdy a koho požádat o pomoc

• Při bezprostředním ohrožení volejte 112 nebo Policii ČR 158. Policie může násilnou osobu ze společného obydlí vykázat.
• Pro bezpečnostní plán a poradenství kontaktujte intervenční centrum nebo linku pomoci obětem 116 006.
• Při panice, úzkosti nebo myšlenkách na sebepoškození volejte Linku první psychické pomoci 116 123 nebo 155.

Čeho se vyvarovat

Neoznamujte odchod osobě, která vám vyhrožuje, dřív, než máte připravený bezpečnostní plán; období odchodu bývá nejrizikovější (Campbell et al. 2003). Nekonfrontujte sami toho, kdo vás ohrožuje, a o dalších krocích se raďte s intervenčním centrem.

Nezlehčujte si skutečné nebezpečí jen proto, že vám někdo říká, že „přeháníte“. A nezkoušejte „ověřovat“ strach tam, kde jde o reálnou hrozbu; expozice se týká vštípených obav, nikdy situací, v nichž hrozí násilí.

Meze svépomoci

Strach chránící život se nemá odstraňovat, ale vyslyšet. Úzkostné poruchy a posttraumatické stavy jsou dobře léčitelné, ale vyžadují odbornou péči. Svépomocné rozlišování strachů nenahrazuje posouzení rizika profesionálem – pokud jde o násilí, obraťte se na specialisty.

Literatura

• Campbell, J. C. (1986). Nursing assessment for risk of homicide with battered women. Advances in Nursing Science, 8(4), 36–51.
• Campbell, J. C., Webster, D., Koziol-McLain, J., Block, C., Campbell, D., Curry, M. A., et al. (2003). Risk factors for femicide in abusive relationships: Results from a multisite case control study. American Journal of Public Health, 93(7), 1089–1097.
• Craske, M. G., Treanor, M., Conway, C. C., Zbozinek, T., & Vervliet, B. (2014). Maximizing exposure therapy: An inhibitory learning approach. Behaviour Research and Therapy, 58, 10–23.
• Foa, E. B., & Kozak, M. J. (1986). Emotional processing of fear: Exposure to corrective information. Psychological Bulletin, 99(1), 20–35.
• Hassan, S. (1988). Combatting Cult Mind Control. Park Street Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. Basic Books.
• LeDoux, J. (1996). The Emotional Brain: The Mysterious Underpinnings of Emotional Life. Simon & Schuster.
• Öhman, A., & Mineka, S. (2001). Fears, phobias, and preparedness: Toward an evolved module of fear and fear learning. Psychological Review, 108(3), 483–522.

Související

Návody

• Nastavování hranic – bezpečné hranice tam, kde je strach oprávněný.
• Mobilizace podpory – lidé, kteří vám pomohou s plánem.
• Hodnocení důkazů – ověřování hrozeb.
• Odolnost vůči studu – stud, který brání svěřit se.

Pojmy

• Coercive Control – strach jako trvalé pozadí ovládání.
• Emocionalni Terorismus – systematické působení strachem.

Protokoly a právo

• Akutní zajištění bezpečnosti – první krok, než přijde cokoli jiného.
• Pravo o coercive control – právní rámec kontrolujícího chování.
• Emergency: Aktivní kult emergency – akutní situace ve skupině.