1.5 Bezpečnostní klasifikace přístupu

Kniha rozlišuje čtyři úrovně, L1 až L4, podle toho, komu je která její část psaná a jakou supervizi její použití předpokládá; postup čtení po úrovních popisuje Jak kompendium používat. Žádná certifikace, kurz, registr ani řízení přístupu k těmto úrovním neexistují. Nikdo úroveň neuděluje ani neodebírá.

Dřívější verze této kapitoly uváděla povinné kurzy v hodinách, dohodu o důvěrnosti, zkoušku před etickou komisí, suspenzní karanténu a mezinárodní registr porušení. Nic z toho neexistovalo a je to odsud odstraněno; jak se takové údaje do knihy dostaly, popisuje kapitola Odkud kniha pochází a hranice, v nichž se s materiálem pracuje, etické aspekty.

K čemu rozlišení slouží

Vrstvení je kompromis mezi dvěma polohami, které obě selhávají: neomezený přístup přehlíží, že totéž porozumění je použitelné útočně, a úplný zákaz spolu s rizikem odstraní i obrannou kapacitu, pro kterou kniha vznikla. Miller a Selgelid (2007) ukazují na biomedicínském výzkumu, že ani jedna krajní pozice není udržitelná a že volba je vždy mezi nedokonalými režimy.

Rozlišení tedy neříká, kdo smí číst, ale pro koho byla která část napsána, a tedy čí výcvik a čí supervize dávají jejímu použití smysl. Beauchamp a Childress (2019) odvozují požadavek supervize z principu neškodit: čím větší je potenciál zásahu uškodit, tím slabší je důvod nechávat rozhodnutí na jediném člověku.

Supervize přitom není formalita. Herman (1992) popisuje u práce s traumatem přenos na terapeuta jako pravidelný jev, nikoli jako selhání, a vyvozuje z toho, že klinik potřebuje vlastní oporu — tedy přesně to, co sloupec supervize v tabulce níž pojmenovává.

Přehled úrovní

Sloupec supervize není podmínkou přístupu, nýbrž popisem rámce pro bezpečnou práci.

U forenzního použití je rozdíl zásadní a kniha na něm trvá: její kategorie nejsou diagnostické jednotky a nemají v posudku stát jako nález. Zagzebski (2012) rozlišuje autoritu, která nahrazuje úsudek adresáta, od opory, která jeho úsudek posiluje — a taxonomie této knihy smí být jen tou druhou. Jak se s ní pracuje, popisuje Jak kompendium používat.

Odkud ta myšlenka je a co jí v praxi odpovídá

Vrstvení přístupu k poznání, které může uškodit, není nápad této knihy. Zpráva National Research Council (2004) o biotechnologickém výzkumu v době terorismu zavedla pro vybrané pokusy institucionální posouzení před publikací právě proto, že plošný zákaz i plošná otevřenost selhávají; její autoři zdůraznili, že posuzovat lze návrh výzkumu, ne budoucí užití výsledku.

Rozdíl mezi takovým režimem a touto kapitolou je podstatný a patří k mezím, které vymezují etické aspekty. Tam o přístupu rozhoduje instituce, která za to nese odpovědnost; tady jde o doporučení autora uvnitř textu na veřejném webu. Kniha si rozvrstvení vypůjčuje jako způsob, jak text uspořádat, ne jako nástroj kontroly — a kdyby ho za nástroj kontroly vydávala, tvrdila by o sobě něco, co nemůže splnit (interpretace knihy).

Námitka proti vrstvení vůbec

Proti celému rozlišení stojí vážná výtka a kniha ji nevyvrací. Vrstvit poznání o manipulaci znamená rozhodovat, kdo je dost kvalifikovaný, aby rozuměl tomu, co se mu může dít. Fricker (2007) pojmenovává mírnější podobu téhož jako hermeneutickou nespravedlnost: člověk nemá pojmy, jimiž by svou zkušenost vyložil, protože mu je prostředí neposkytlo. Věta „tato část není pro tebe" se toho dopouští v malém, a u čtenáře, který jev prožívá a atestaci nemá, nejvíc.

Kniha z toho vyvozuje dvě věci. Žádná část není zamčená, protože zamčená být nemůže. A obranné pasáže, tedy rozpoznání a náprava, patří co nejníž: popis toho, co se člověku děje, nemá čekat na kvalifikaci. Longino (1990) k tomu dodává důvod, který není etický, ale epistemický — poznání se opravuje tím, že ho zkoumá víc lidí z víc pozic, takže zužování okruhu čtenářů zhoršuje i kvalitu textu samého.

Zbývající napětí je skutečné a nevyřešené, a je to právě to napětí, které Miller a Selgelid (2007) popisují jako jádro dilematu dvojího užití: nejpodrobnější popis útočné struktury je zároveň nejlepší obranný materiál. Kniha ho řeší tím, že nepopisuje postup, ne tím, že by popis komukoli odepřela; hranici popisuje etika popisu újmy a problém dvojího užití pojmenovává heslo dual-use poznání.

Když se čtenář nezařadí

Nejčastější případ není čtenář, který úroveň překročí, ale čtenář, který se do žádné nezařadí: člověk, jehož se popisované jevy týkají osobně a který žádnou atestaci ani garanta nemá. Fricker (2007) popisuje právě tuto pozici — ten, kdo zkušenost má, nemá postavení, z něhož by o ní platně mluvil. Pro ten případ kniha nemá procedurální odpověď a předstírat ji nebude. Má jen věcnou: obranné části — rozpoznání, meze kategorií, náprava — jsou psané tak, aby byly čitelné bez odborného rámce, zatímco intervenční postupy jsou psané pro někoho, kdo je povede s oporou.

Herman (1992) k tomu dodává zjištění, které je pro tuto kapitolu určující: zotavení z traumatu neprobíhá v izolaci a vnější vztah je jeho podmínkou, ne jeho příjemným doplňkem. Rozlišení úrovní proto nemá čtenáře odrazovat od čtení, nýbrž ho nasměrovat k tomu, aby si k náročnějšímu materiálu hledal někoho dalšího — a to i tehdy, když ten někdo není supervizor v odborném smyslu.

Co klasifikace nezaručuje

Úroveň říká, pro koho je text psán, ne jak bude použit. Záměr doložit nelze.

Druhou mezí je vymahatelnost, a ta je nulová: kniha nemá jak zjistit, kdo ji čte. Kde dřívější verze slibovala sankce, slibovala něco, co nemohla učinit. Ochrana oznamovatele, pokud se někdo rozhodne zneužití ohlásit, není vlastností kompendia, nýbrž práva — v českém prostředí ji zakládá zákon č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, provádějící směrnici (EU) 2019/1937.

Třetí mezí je sebeposouzení. Rozlišení funguje jen tak dobře, jak dobře čtenář odhadne vlastní kontext, a právě tento odhad je u člověka vystaveného popisovaným jevům nejmíň spolehlivý; Herman (1992) proto u této práce trvá na vnější oporě místo na vlastním úsudku.

Literatura

• Beauchamp, T. L., & Childress, J. F. (2019). Principles of Biomedical Ethics (8. vyd.). New York: Oxford University Press.
• Fricker, M. (2007). Epistemic Injustice: Power and the Ethics of Knowing. Oxford: Oxford University Press.
• Herman, J. L. (1992). Trauma and Recovery. New York: Basic Books.
• Longino, H. E. (1990). Science as Social Knowledge: Values and Objectivity in Scientific Inquiry. Princeton: Princeton University Press.
• Miller, S., & Selgelid, M. J. (2007). Ethical and philosophical consideration of the dual-use dilemma in the biological sciences. Science and Engineering Ethics, 13(4).
• National Research Council (2004). Biotechnology Research in an Age of Terrorism. Washington, DC: The National Academies Press.
• Zagzebski, L. T. (2012). Epistemic Authority: A Theory of Trust, Authority, and Autonomy in Belief. New York: Oxford University Press.
• Zákon č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů.
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie.

Související

• Účel kompendia
• Pro koho je určeno
• Etické aspekty a upozornění
• Jak používat toto kompendium
• Odkud kniha pochází
• Taxonomie EA
• Dual-use poznání
• Etika popisu újmy