Recenze
Žánr a nálada
Daft Punk skládají v Giorgio by Moroder poctu průkopníkovi: je to devítiminutová cesta dějinami elektroniky, disca a taneční hudby. Nálada je nostalgická a euforická a skladba je opravdu inovativní: dokument, discový epos a jazz-fusionové šílenství složené do jednoho kusu. Je to programové prohlášení alba, milostný dopis lidem a strojům, kteří jejich hudbu umožnili.
O skladbě
Skladba začíná samotným Giorgiem Moroderem, který vypráví o svém mládí, o snech dělat hudbu a o chvíli, kdy si uvědomil, že potřebuje kliktrack, aby se stroje a hráči dokázali sladit. Daft Punk ho požádali o dlouhý rozhovor a sestříhali ho do toho, čemu říkali dokumentární píseň. Pak mu hudba odpoví. Vládu převezme pulzující syntezátorové arpeggio v jeho vlastním stylu a skladba roste přes živé bicí, basu, smyčce a kytaru v něco mnohem většího než hold. Moroder sám řekl, že se na kompozici nepodílel; když hotovou skladbu uslyšel, poznal v ní své I Feel Love. Nezapomenutelným detailem je hlas: „My name is Giovanni Giorgio, but everybody calls me Giorgio.“
Hudební rozbor
Stavba zrcadlí příběh, který vypráví: od mluvené vzpomínky přes sekvencované disco k rozmáchlému, živě hranému finále.
Úvod
Skladbu otevírá okolní švitoření a Moroderův vřelý hlas s přízvukem, který vzpomíná na rané roky, kdy jako kočovný muzikant spával v autě.
Gradace
Když monolog dojde k myšlence kliku, objeví se tikající puls a pak vlnící se syntezátorové arpeggio, přímý odkaz na zvuk, s nímž Moroder v 70. letech přišel jako průkopník.
Hlavní část
Bicí a basa se zaklesnou do hnaného discového grooveu, arpeggio nad nimi krouží ve spirále a ze skladby se stává plnokrevný taneční kus postavený na analogových syntezátorech a skutečných hráčích.
Most
Moroder se vrací s poslední myšlenkou o svobodě v hudbě a aranžmá se otevírá, jak nastupují smyčce a groove se uvolňuje.
Vyvrcholení
Poslední minuty vybuchnou v to, co Q nazval vánicí syndrumů: živé bicí Omara Hakima, vzlétající smyčce a kytara, jazzrocková exploze, při níž to působí, jako by se desítky let hudby zhroutily do jediného okamžiku.
Závěr
Bouře se ani tak neuzavře, jako spíš vyčerpá: basa skoro komicky odskáče dolů až do ticha a posluchač zůstane bez dechu a trochu omráčený.
Pojmy v centru pozornosti
Zvukem v srdci skladby je arpeggio: tóny akordu hrané jeden po druhém v rychlém, rovnoměrném pulzu. Sekvencované syntezátorové arpeggio proslavil Moroder v roce 1977 v písni Donny Summer I Feel Love a Daft Punk tuto myšlenku přímo citují. Zvukový inženýr Peter Franco řekl, že arpeggio vzešlo z prvních zkušebních sessions v Henson Recording Studios, kde se jeho vrstvy hrály přes MIDI na různé syntezátory, a proto zní hutněji než jediný stroj.
Daft Punk jsou uvedeni u modulárního syntezátoru a kláves a skladba je lekcí toho, jak analogový syntezátor funguje jako živý nástroj, a ne jako preset. Stroje drží puls v a moll ve 113 úderech za minutu, zatímco studioví hráči, mezi nimi Nathan East a James Genus na basu a Omar Hakim a John „JR“ Robinson na bicí, hrají kolem nich. Bangalter vzpomínal, jak Hakimovi zabroukal složitou linku bicích a basy a ten ji zopakoval a vylepšil.
Celá forma je devítiminutová gradace, kterou pohání vyprávění. Každá nová myšlenka monologu přidá vrstvu: klik, arpeggio, smyčce, pak bicí, až skladba dospěje k plnému housovému beatu a ke svému závěrečnému šílenství. Kritici přirovnávali tuto stavbu k Supernature od Cerrona. Rozhovor, který totéž album rámuje z pohledu Nila Rodgerse, uslyšíte v Daft Punk – Episode 3, Nile Rodgers.
Umělecký kontext
Giorgio by Moroder je třetí skladbou Random Access Memories, čtvrtého studiového alba Daft Punk, které vydala Columbia v roce 2013 a které se odvrátilo od samplů k živým hudebníkům a studiovému řemeslu. Duo se vyhnulo i hotovým zvukovým efektům: ruch restaurace na začátku nahráli profesionální foley umělci od Warner Bros., které posadili ke stolu s vidličkami. Moroder, italský producent, jehož práce s Donnou Summer pomohla definovat elektronické disco, nahrával svůj monolog dva dny a u toho byl Nile Rodgers. Technici použili mikrofony od 60. let až po současnost, jeden pro každou dekádu jeho života; jak mu jeden z nich řekl, většina posluchačů rozdíl nikdy neuslyší, ale Thomas Bangalter ano. Deluxe box set alba obsahoval 10palcovou desku s prodlouženým rozhovorem.
Ohlas a dopad
Giorgio by Moroder se dostal do hitparád ve Francii a ve Švédsku jen díky stahování alba a stal se jedním z nejdiskutovanějších momentů alba, které získalo cenu Grammy za album roku. Znovu představil Morodera generaci, která znala jeho zvuk, ale ne jeho jméno, a věta, kterou se sám představuje, patří k nejcitovanějším okamžikům alba. Je tady proto, že jen málo skladeb vypráví dějiny taneční hudby tak radostně. Dopřejte jí celých devět minut, nejlépe nahlas.
