Recenze
Žánr a nálada
alt-J udělali z Breezeblocks skladbu, která zní zdvořile, dokud neposloucháte slova. Stojí mezi indie rockem a art rockem: kytary a klávesy hrané lehce, bicí, které nechávají prostor, a hlasy natěsnané tak blízko k sobě, že působí jako jeden podivný nástroj. Nálada je zprvu svérázná a poutavá, pak znepokojivá a ke konci ve své neodbytnosti téměř euforická.
O skladbě
Joe Newman popsal píseň jako příběh o tom, že někoho chcete tak moc, že chcete ublížit sobě i jemu, a aranžmá je postavené tak, aby tenhle rozpor bylo slyšet. Hudba je něžná, nespěchá, je skoro ukolébavkou; text je o vlastnění. Refrén si půjčuje z knihy Maurice Sendaka Max a divočina, kde je láska příšery vyjádřená jako výhrůžka, že dítě sní, a kapela nechává tuhle dvojznačnost působit, místo aby ji podtrhovala. Dostal se sem i docela všední předmět: varovný štítek na spreji inspiroval jeden verš refrénu.
Hudební rozbor
Úvod
Drnkaná kytara a klávesy začínají tiše a bez okolků. Nic neohlašuje singl; háček je samotná atmosféra.
Sloka 1
Newmanův přednes je úsečný a nosový, spíš rytmický než melodický, zatímco Gus Unger-Hamilton a ostatní ho stínují v těsné harmonii. Účinek je intimní a trochu tajuplný, jako když několik lidí šeptá stejnou myšlenku.
Refrén
V refrénu přichází verš z dětské knížky. Zpívá se sladce, a právě proto tak zvláštně dopadá v písni o tom, že nedokážete pustit.
Závěr
Závěrečná část nespěchá. Místo toho se vracejí dřívější verše, zpívají se přes sebe a opakují, takže skladba houstne, až hlasy zaplní celou místnost. Je to crescendo neodbytnosti, ne tempa, a končí s posedlostí nevyřešenou.
Pojmy v centru pozornosti
Breezeblocks je jasnou lekcí toho, jak se vokální harmonie dá použít pro texturu spíš než pro krásu. Těsná sazba hlasů dělá z kapely jednoho mnohohlasého zpěváka, což sedí k textu o dvou lidech, které nelze oddělit. Poslouchejte, jak velká část identity skladby žije v tomto splynutí, a ne v jednotlivé melodii.
Konec je gradace bez dropu. Taneční skladby napětí budují a pak ho uvolní; tady je napětí samo podstatou. Opakování a vrstvení zvyšují intenzitu, zatímco tempo stojí, takže posluchač se cítí uvězněný ve stejné smyčce jako vypravěč.
A konečně videoklip režiséra Ellise Bahla vypráví násilný příběh pozpátku, začíná následky a končí na začátku. Bylo to první oficiální video kapely, v roce 2012 získalo cenu za nejlepší alternativní video na UK Music Video Awards a na YouTube se stalo hlavní cestou, kudy se s písní setkala spousta posluchačů. Porovnejte, jak obrácený příběh přerámuje refrén, s tím, jak Foster The People – Pumped Up Kicks skrývá své téma pod jasným povrchem.
Umělecký kontext
alt-J vznikli v Leedsu a Breezeblocks bylo druhým singlem z jejich debutového alba An Awesome Wave, které v květnu 2012 vydal label Infectious a produkoval Charlie Andrew. Autorství se připisuje všem čtyřem tehdejším členům: Joeovi Newmanovi, Gusovi Unger-Hamiltonovi, Gwilymu Sainsburymu a Thomu Greenovi. An Awesome Wave získalo v roce 2012 Mercury Prize a Breezeblocks se stalo písní, podle které kapelu zná většina lidí.
Ohlas a dopad
Singl dosáhl 75. místa v britské hitparádě a 6. místa v britském žebříčku indie, ale jeho dlouhý život přišel později a jinde: 9. místo v americkém žebříčku Alternative Airplay, třetí místo v anketě Triple J Hottest 100 za rok 2012 v Austrálii a platinové certifikace ve Velké Británii, v USA a v Austrálii. Ani po více než deseti letech nemá alt-J jasnější ukázku toho, jak proměňují zdrženlivost v napětí. Pusťte si ji se slovy v hlavě a poslední minutu si poslechněte dvakrát.
