Recenze
Žánr a nálada
Nu a Jo.Ke udělali z Who Loves the Sun určující desku organického, open-air konce deep house, s pomalým kolébáním downtempa zabudovaným až do kostí. Nálada je povznášející, hypnotická a uvolněná: zvuk slunce zapadajícího nad tanečním parketem, který nemá v úmyslu přestat.
O skladbě
Original mix s délkou přes devět minut je dlouhou, hřejivou cestou, ne rychlým hitem. Píseň nese jemný zpěv Jo.Ke, který si skoro sám říká o zpívání s sebou, orámovaný houpavým groovem, zemitými perkusemi a prostými, zářícími melodickými frázemi, které se opakují, až působí jako mantra. Se skladbou Velvet Underground sdílí název, ale její duch je zcela vlastní: nespěchající, pospolitý a plný světla.
Hudební rozbor
Skladba se rozvíjí pomalu a dává každému prvku prostor, aby se usadil, než přijde další, tak jako dlouhý západ slunce mění barvy po stupních.
Úvod
Cestu zahajují jemné perkuse a pravidelný, zakulacený kopák a hřejivé textury připlouvají jako tetelivý vzduch nad polem.
Gradace
Postupně se přidávají basa a melodické prvky a groove je plnější a valivější, přitom stále uvolněný.
Sloka 1
Nastupuje hlas Jo.Ke, intimní a nenucený, a zpívá jako pro pár přátel, kteří se sesedli kolem, ne pro dav.
Hlavní část
Srdcem skladby je dlouhý, pevně sevřený groove, v němž kolem sebe krouží hlas, perkuse a melodie, hypnotický svým opakováním a jemný svým tempem.
Most
Rytmus poleví a atmosféra se otevře, nádech prostoru, než se groove znovu sebere.
Závěr
Během závěrečných minut prvky jeden po druhém odeznívají a melodie se drží jako poslední teplo dne.
Pojmy v centru pozornosti
Who Loves the Sun je neoddělitelná od klubové kultury, která ji zrodila. Bar 25 byl bar, open-air klub a kulturní prostor na břehu Sprévy v berlínském Friedrichshainu, otevřený jen v létě, proslulý kostýmními večírky a večírky trvajícími až 48 hodin, a provozoval vlastní hudební label. Klub zavřel v září 2010; tato deska, kterou label Bar 25 Music vydal následujícího července, nese jeho denní, nespěchajícího ducha.
V roce 2012 se skladba objevila na soundtracku dokumentu Bar25 – Tage außerhalb der Zeit o klubu a jeho zakladatelích. Takové umístění na soundtracku promění klubovou desku ve vzpomínku na místo a doneslo skladbu k lidem, kteří tam nikdy netančili.
Samotná hudba je čistý groove. Nic nespěchá; perkuse, basa a hlas se usadí v houpavém vzorci a zůstanou v něm a potěšení plyne z toho, jak do sebe během mnoha minut zapadají, ne z nějakého velkého okamžiku.
Umělecký kontext
Who Loves the Sun vyšla 12. července 2011 jako titulní skladba EP We Love The Sun u labelu Bar 25 Music, katalogové číslo BAR25-019, spolu s remixem od Let It Be Naked a skladbou Nu „Dance In My Pants“ s Chrisem Schwarzwälderem. Label popisuje Nu jako nomáda moderní doby, producenta a vystudovaného zvukového inženýra, jehož domovy zahrnovaly Švýcarsko, Německo a Peru, který působí napříč deep house, hip hopem, ambientem a divadelní hudbou a jehož hudba klade na první místo živé hraní a mísí minimal techno s analogovými syntezátory a nástroji, které si sám staví.
Ohlas a dopad
Original mix se pozvolna stal oblíbenou skladbou festivalových západů slunce a chill-outových playlistů a Bar 25 Music ho dodnes uvádí mezi svými klasikami. Své místo tady si zaslouží jako důkaz, že taneční hudba nemusí spěchat, aby lidi pohnula. Najděte si devět volných minut, ideálně venku, když světlo zlátne, a dopřejte jí celou její délku.
