Sonic Playground - edgy

Big Data, Joywave - Dangerous

2026-11-12T00:00:00+00:00

Žánr a nálada

Big Data a Joywave se potkávají ve skladbě Dangerous, která žije tam, kde se překrývá elektronická produkce, postoj alternativního rocku a uhlazený synth-pop. Je ostrá a energická, trochu provokativní a nikdy se nezastaví: píseň, která zní zároveň jako varování i jako pozvánka na večírek.

O skladbě

„Dangerous“ stojí na jednoduchém, neodolatelném kontrastu. Sloky jsou sevřené a šlachovité, Armbrusterův chladný, napůl odtažitý zpěv sedí na dupavém beatu, zatímco refrén se otevírá do hooku protkaného falzetem, který ze slova „dangerous“ dělá skandování. Produkce je čistá a průrazná, každé tlesknutí a kytarový úder je umístěný s téměř chirurgickou přesností, a o to záměrněji působí lehce výhrůžné naparování skladby. Je to popová architektura s rockovým tepem, skladba, která skvěle zní na festivalovém pódiu a ještě lépe při dlouhé noční jízdě autem.

Hudební rozbor

Skladba neztrácí čas: je to štíhlá popová píseň hnaná hookem, oblečená do electro-rockového hávu, a každá část přidává na váze, místo aby měnila směr.

Úvod

Holý, dunivý kopák a tleskání položí dupavý základ, k němuž se přidá škrábavá funková kytarová figura a nastaví nafoukané tempo dřív, než zazní jediné slovo.

Sloka 1

Armbruster nastupuje těsně u mikrofonu, chladný a trochu sarkastický, zatímco pod ním se valí gumová basová linka. Aranžmá zůstává řídké a nechává groovu prostor k naparování.

Refrén

Hook přichází s navrstvenými vokály a vzletem do falzetu; název se opakuje, dokud nepůsobí méně jako popis a víc jako chvástání. Právě kvůli této chvíli je celá skladba postavená.

Most

Most vše osekává na beat a hlas, krátký nádech napětí, díky němuž návrat celé kapely působí jako vykopnuté dveře.

Závěr

Závěrečné refrény vrší tleskání, kytaru a vokální vrstvy, a pak skladba místo postupného ztišení zaklapne a nechá vám beat znít v uších.

Pojmy v centru pozornosti

Dangerous je lekcí toho, jak málo hook potřebuje. Refrén stojí na jediném slově, opakovaném a položeném přesně na dobu, takže funguje jako pokřik, k němuž se můžete přidat hned při prvním poslechu. Všechno kolem, úsečná kytara, tleskání i basa, je zaranžováno tak, aby tomu slovu nechalo prostor.

Skladba se drží úsporné formy sloka–refrén: řídké sloky nahrané zblízka, které se drží zpátky, refrény, které se otevírají, a krátká osekaná pasáž před posledními refrény. Pohání ji kontrast mezi zdrženlivostí a uvolněním, ne nějaká změna směru, podobně jako groove v Portugal. The Man – Feel It Still.

videoklip, který režírovali Brandon LaGanke a John Carlucci z dua GHOST+COW podle koncepce vytvořené spolu s Alanem Wilkisem, je falešnou reklamou na botu, která své nositele přiměje k násilí. Z refrénu dělá reklamní slogan a zapadá do stálého tématu Big Data: neklidného vztahu mezi lidmi, technologiemi a věcmi, které se jim prodávají.

Poučné je i samotné uvedení autorů: Big Data je projekt producenta a Joywave v něm vystupují jako hostující umělec, hostující kapela, jejíž zpěvák dává skladbě hlas a velkou část její osobnosti. Uvedení na obalu říká, čí je to projekt; zvuk říká, kolik toho host přináší.

Umělecký kontext

Big Data je projekt producenta Alana Wilkise, postavený na fascinaci technologiemi a úzkostmi propojeného světa. Dangerous, kterou napsali Wilkis a Daniel Armbruster a produkoval Wilkis, byla debutovým singlem Big Data, vydaným digitálně 1. října 2013 na Wilkisově vlastním labelu Wilcassettes; ještě téhož roku se objevila na debutovém EP 1.0 a později na albu 2.0 (2015). Joywave, kapela z Rochesteru v čele s Armbrusterem, přinesli zpěv a velkou část ironického, vědoucího tónu písně.

Ohlas a dopad

„Dangerous“ se stala průlomem Big Data: v srpnu 2014 vystoupala na 1. místo žebříčku Alternative Songs časopisu Billboard, dosáhla 8. místa v Hot Rock & Alternative Songs a ve Spojených státech získala platinovou desku. Zazněla ve filmu Earth to Echo a rakouský rapper Left Boy ji samploval pro stejnojmennou skladbu z roku 2016. Své místo tady si vysloužila vzácnou kombinací tanečního beatu a posměšného úšklebku rockové kapely. Pusťte si ji nahlas a zbytek nechte na tleskání.

Mount Sims - Good Service

2026-11-12T00:00:00+00:00

Žánr a nálada

Mount Sims byl jedním z amerických hlasů vlny electroclashe a Good Service je jeho kompaktní dávkou: elektronická, tvarovaná synth-popem a nestydatě lascivní. Nálada je provokativní, hravá a ostrá, mrknutí zpoza tmavých slunečních brýlí v klubu, kde se nikdy nerozsvítí. Je krátká, sevřená a nedá se brát úplně vážně, a přesně o to jde.

O skladbě

Název zní jako dvojsmysl a skladba ho tak i hraje: s kamennou tváří a úsměvem bere touhu jako obchod. Produkce stojí na strnulých bicích automatech, bzučících syntezátorech v analogovém stylu a chladném, napůl mluveném zpěvu. Její kouzlo je v postoji: všechno je minimální, záměrně trochu laciné a naprosto si jisté samo sebou.

Hudební rozbor

Úvod

Bicí automat zaklapne na místo v holém, mechanickém vzorci a pod ním začne bzučet syntezátorová linka jako vadný neonový nápis.

Sloka 1

Zpěv nastupuje ploše a sebejistě, spíš mluví, než zpívá, a sedí přesně na beatu. Slova flirtují a škádlí, aniž by kdy zvýšila hlas.

Refrén

Hook opakuje název jako slogan. Syntezátory houstnou a groove zapadne s onou robotickou strnulostí, při které se přesto vlní boky a která definovala celou éru.

Hlavní část

Vrstvy přicházejí a odcházejí: filtrovaný riff, stab, útržek zpěvu. Skladba drží jednoduchý tvar, aby ji mohl nést postoj.

Závěr

Prvky se odlupují, až zbude jen puls stroje, a konec je stejně chladný jako začátek. Žádné drama se stahováním hlasitosti, žádný závěrečný drop: píseň prostě skončí, jako když za někým, kdo se ani neohlédl, cvakne zámek dveří.

Pojmy v centru pozornosti

Ve skladbě Good Service má bicí automat znít jako stroj. Electroclash převzal programované beaty electra a synth-popu počátku 80. let a nechal je strnulé a obnažené, místo aby je polidšťoval, takže vzorec klape, a ne swinguje. Ta strnulost je součástí vtipu i svůdnosti: tělo se hýbe k něčemu, co se jako tělo nehýbe.

Stejnou logikou se řídí party, které hraje syntezátor. Bzučí a drnčí s trochu laciným nádechem vadného neonu a Rolling Stone v recenzi alba poznamenal, že mu jeho lacinost občas hrála do karet. Poslouchejte, jak málo partů tu je: basová linka, riff, stab. V tomhle stylu znamenají střídmost a postoj víc než zvukový design.

Umělecký kontext

Mount Sims je projekt amerického producenta a zpěváka Matthewa Simse z Milwaukee, který zpíval v alternativní rockové kapele Citizen King, než se přestěhoval do Los Angeles a obrátil se k elektronické hudbě. Jeho debutové album UltraSex mu připisuje autorství, nahrávku, produkci i aranžmá, mix obstaral Mickey Petralia. Vyšlo v roce 2002 v Evropě u International DeeJay Gigolo Records, mnichovského labelu, který je všeobecně považován za zárodečnou buňku electroclashe, a ve Spojených státech u Emperor Norton Records; „Good Service“ uzavírá americkou edici a na evropské je druhá. Deska stojí vedle tvorby kolegů z Gigola, jako jsou Miss Kittin, The Hacker a Vitalic, díky směsi electra, nové vlny a suchého humoru.

Ohlas a dopad

UltraSex sklidilo po vydání dobré recenze: Bradley Torreano z AllMusic ho nazval „pulzující, smyslnou deskou neo-electra, která se nebojí nabídnout pár sebeironických vtipů“, zatímco Rolling Stone byl zdrženlivější a postrádal na něm hooky a humor Fischerspooner. Zůstává kultovní deskou let electroclashe. „Good Service“ je na tomhle hřišti jako momentka té chvíle, kdy undergroundové kluby znovu objevily laciný syntezátor a vědoucí úšklebek. Dejte to nahlas, oblečte si něco těsného a černého a nechte stroj flirtovat za vás.

Mount Sims, Jessie Evans - Andy of Jenny

2026-11-12T00:00:00+00:00

Žánr a nálada

Mount Sims a Jessie Evans se spojují v Andy of Jenny, sevřeném kousku electroclash, který si půjčuje šlachovité napětí post-punku a hooky synth-popu. Je ostrá, hravá a trochu provokativní, píseň, která na vás mrká, zatímco se naparuje.

O skladbě

Za 3:20 skladba načrtne zamotaný příběh kolem svých dvou jmen, podaný s bezvýrazným, napůl mluveným chladem, který definoval éru electroclash. Údaje na albu přidávají k syntezátorům dva lidské doteky: André Lang hraje na bicí a Jessie Evans na saxofon. Nejvýraznějším detailem je tření mezi strojovou elektronikou a živými hráči, kteří odmítají sedět v klidu.

Hudební rozbor

Krátká a k věci, píseň neztrácí čas úvodním otálením.

Úvod

Suchý beat a vtíravá syntezátorová figura se rozjedou okamžitě, chladné a chytlavé zároveň.

Sloka 1

První vokál přichází chladný a úsečný, napůl zpívaný a napůl mluvený, a basa pulzuje ve strnulých, robotických osminách.

Refrén

Hook se náhle zaostří: verš ke skandování, který zní jako stvořený pro zpocený sklepní klub.

Most

Aranžmá na chvíli spadne na holou kostru, beat a basu, a nechá mezery, ve kterých si hlas může hrát.

Vyvrcholení

Syntezátory se vracejí a bzučí naplno a saxofon se jimi prořezává; tady je píseň nejšílenější a nejzábavnější.

Závěr

Skončí skoro stejně náhle, jak začala, a zanechá pocit, že byste si ji měli pustit znovu.

Pojmy v centru pozornosti

electroclash byla scéna přelomu tisíciletí, která spojovala postoj punku a nové vlny s levnými syntezátory, bicími automaty a bezvýrazným, módně uvědomělým přednesem. V roce 2008, kdy toto album vyšlo, už vlna opadla, ale Mount Sims si podržel její podstatu: chladné syntezátory, úšklebek a písně, které skončí dřív, než omrzí. Tutéž scénu z klubové strany uslyšíte v The Hacker, Mount Sims – Traces (Oxia Remix), vytvořené s francouzským electro producentem The Hacker.

Jessie Evans tu vystupuje jako hostující umělkyně a na vydání je uvedena jako spoluautorka. Discogs uvádí jako její příspěvek k této skladbě saxofon; pocházela ze stejného undergroundu jako Mount Sims, jako členka punkových a electro kapel Subtonix, The Vanishing a Autonervous. Hostování nemusí být sloka hosta: tady je to nástroj a postoj.

Umělecký kontext

Mount Sims je americký hudebník Matthew Sims, skladatel, zpěvák a producent a stálá postava electro a electroclash scény nultých let; Happily Ever After napsal, nahrál a produkoval, přičemž jako producent a mixážní inženýr je uveden také Thomas Stern. Album vyšlo 28. října 2008 u Hungry Eye Records a Discogs ho řadí k electru a darkwave. Andy of Jenny je osmou skladbou; obal alba uvádí název jako „Andy Or Jenny“. Hostující bubeníci se deskou prolínají: André Lang tady a ve většině skladeb, Toby Dammit ve What’s the Big Deal?.

Ohlas a dopad

Píseň vyšla, když vlna electroclash už opadla, a klubovou stálicí se nikdy nestala, ale zachycuje všechno, co na té scéně bylo zábavné: postoj, humor a syntezátory, které koušou. Je tu jako kultovní oblíbenec a krátký výbuch energie, ten druh písně, který zní nejlépe vmáčknutý mezi dvě delší techno skladby, aby probral celou místnost. Zesilte si ji a užijte si tu nadutost.

Mount Sims, Toby Dammit - What's the Big Deal

2026-11-12T00:00:00+00:00

Žánr a nálada

Mount Sims a Toby Dammit spojují síly ve What’s the Big Deal a výsledek se vzdaluje od nablýskaného klubového zvuku electroclashe k něčemu odřenému a neklidnému. Elektronické textury, rytmus electra a postpunkové pokrčení ramen se potkávají v náladě, která je ostrá, ironická a syrová: píseň někoho, kdo viděl, jak večírek dohasíná, a nijak ho to neohromilo.

O skladbě

Název je otázka položená se zdviženým obočím a skladba si ten postoj drží celou dobu. Mount Sims přináší svůj chladný, kamenný přednes a syntetické textury a Toby Dammit, ostřílený rockový bubeník, hraje na bicí, což skladbě dodává volnější, tělesnější ráz. Zapamatovatelným detailem je napětí mezi strojem a rukama, groove, který působí zároveň naprogramovaně i zahraně.

Hudební rozbor

Úvod

Sevřený beat a drsná syntezátorová linka odstartují skladbu bez okolků, záměrně trochu neotesaně.

Sloka 1

Zpěv přichází plochý a sarkastický, víc postoj než melodie, zatímco rytmická sekce pod ním neustále postrkuje vpřed.

Refrén

Titulní verš se stává hookem, opakovaným s úšklebkem. Aranžmá zhoustne právě natolik, aby mu dodalo váhu, aniž by přišlo o suchý humor.

Most

Krátký break přesune pozornost k bicím a texturám a groove se obnaží až na kostru, než se znovu poskládá.

Závěr

Skladba končí bez velkého gesta, spíš pokrčením ramen než finále, a přesně o to v otázce, kterou klade, jde.

Pojmy v centru pozornosti

Mount Sims začínal v electroclashi, spojení electra a synth-popu 80. let s technem a kamennou ironií z počátku 2000s; jeho debut UltraSex vyšel v roce 2002 u International DeeJay Gigolo Records, labelu DJ Hella. Tahle skladba si kamennou tvář ponechává, ale v roce 2008 už se jeho hudba stáčela k post-punku a darkwave a rockový bubeník na nahrávce je nejzřetelnějším znamením tohoto obratu.

Slyšitelným ten obrat dělá groove. Bicí automat se opakuje s dokonalou pravidelností; bubeník proti beatu tlačí a táhne. Hra Tobyho Dammita dodává skladbě neklid, jaký by samotné syntezátorové party neměly. Porovnejte s pomalejší, těžší Mount Sims – Grave z téhož alba, kde na bicí hraje André Lang.

Umělecký kontext

Mount Sims je americký producent Matthew Sims, narozený v Milwaukee a usazený v Berlíně, jehož debut UltraSex vyšel v roce 2002 u International DeeJay Gigolo Records. Toby Dammit je umělecké jméno bubeníka Larryho Mullinse, známého ze spolupráce s Iggym Popem a s Nick Cave and the Bad Seeds. „What’s the Big Deal?“ je sedmou z dvanácti skladeb alba Happily Ever After, které vyšlo v říjnu 2008 u Hungry Eye Records; napsal, nahrál a produkoval ho Sims, s produkcí a mixáží Thomase Sterna z Crime & the City Solution. Album je připsané jen Mount Sims; Toby Dammit je uveden za bicí v této skladbě.

Ohlas a dopad

Happily Ever After bylo nenápadné vydání, kterého si všimli hlavně příznivci dřívějších nahrávek Mount Sims. Díky tomu je tahle skladba fascinující poznámkou pod čarou: zvukem electroclashového umělce, který ze své scény vyrůstá. Na tomto hřišti patří vedle „How We Do“ a „Good Service“. Poslechněte si všechny tři za sebou a uslyšíte tu změnu.

N.E.R.D, Clipse - Loser

2026-11-12T00:00:00+00:00

Žánr a nálada

N.E.R.D se spojují s Clipse ve skladbě Loser, hip-hopové skladbě, která se silně naklání k rocku. Je zároveň hravá i ostrá: aranžmá je klávesami hnaný pop-rock, refrén je stavěný pro arénu a sloky přicházejí s úšklebkem.

O skladbě

„Loser“ je nafoukaná deska, která překračuje žánry. Pharrell Williams, Chad Hugo a Shay Haley z N.E.R.D postaví rockový refrén a Pusha T a Malice z Clipse přinášejí do slok svůj chladný, přesný přednes. The Cornell Daily Sun slyšel, jak Neptunes překlenují propast mezi alt-rockem a hip-hopem v něčem, co nazval odnoží Queen, a to je zapamatovatelný detail: refrén hymny proti rychle pálícímu rapu.

Hudební rozbor

Stavba je klasický hip-hopový posse cut s rockovým refrénem, sevřený do něco málo přes tři minuty.

Úvod

Klávesy a beat nastoupí téměř okamžitě a ohlašují skladbu, která zní jako kapela, ne jako minimalistický rapový beat.

Sloka 1

První sloka se opírá o postoj, podaná s úšklebkem a rychle.

Refrén

Hook je velký, dá se skandovat a je trochu posměšný, zpívaný jako rockový refrén, ne rapovaný.

Hlavní část

Vládu přebírají Clipse se slokami, které jsou ostřejší a chladnější, a střídají se ve verších se sebevědomím dvojice, která už byla známá jedním z nejnáročnějších rapů své doby.

Závěr

Groove dojede bez okolků a končí stejně nenuceně, jako začal.

Pojmy v centru pozornosti

Loser je postavená kolem hostujícího umělce. Clipse, bratři z Virginia Beach Gene „Malice“ a Terrence „Pusha T“ Thorntonovi, byli nejbližšími chráněnci Neptunes a jejich hostující sloky přinášejí tvrdost, kterou vlastní zpěv N.E.R.D nemá. Právě hostováním se okruh kolem producenta ukazuje: napříč kompilací se opakují stejná jména.

Píseň se drží formy sloka–refrén, ale dělí ji mezi dva styly: rap pro sloky, kde záleží na slovech a rychlosti, a zpívaný rockový refrén pro část, do které se přidají všichni. Toto rozdělení dělá z refrénu hook: prostý, hlasitý a opakovatelný, kontrast, který jeden kritik v roce 2003 přirovnal k arénovému rocku. Pharrell později přenesl stejný cit pro hook velikosti davu do sólového popu, třeba ve skladbě Pharrell Williams – Happy.

Umělecký kontext

„Loser“ je závěrečnou skladbou kompilace The Neptunes Present… Clones, na níž Pharrell Williams a Chad Hugo představili vlastní kapelu a umělce ze svého okolí; vyšla 19. srpna 2003 u jejich značky Star Trak ve spolupráci s Aristou. Autorské kredity uvádějí Pharrella, Chada Huga, Shaye Haleyho a oba bratry Thorntonovy z Clipse, rodinnou záležitost z téže virginské scény. Album produkovali Neptunes.

Ohlas a dopad

Clones debutovala na 1. místě amerického žebříčku Billboard 200 se zhruba 250 000 prodanými kusy za první týden, snímek Neptunes na vrcholu komerčního úspěchu. Recenze byly převážně příznivé; Silent Uproar popsal „Loser“ jako klávesami hnanou pop-rockovou skladbu a Phoenix New Times v ní slyšel soupeře Andrewa W.K. o nejpozitivnější arénový rock roku. „Loser“ nikdy nevyšla jako singl, ale je úhlednou časovou schránkou okamžiku, kdy producenti, kteří vládli hip-hopovým rádiím, chtěli hrát rock. Pusťte si ji nahlas a užijte si to vychloubání.

Mafia Klvb - Credit Card

2024-10-11T00:00:00+00:00

Žánr a nálada

Credit Card od Mafia Klvb pochází z undergroundového konce hip-hopu a elektronické hudby; projekt svůj debut štítkuje jako future bass, future beats a lifestyle rap. Nálada je ostrá, drsná a provokativní, skladba o penězích a nadbytku podaná zevnitř postavy.

O interpretovi

Mafia Klvb se prezentují jako R!CH BU$¥ B!TCH a DJ KA$H, projekt z Neapole s mottem The Ultimate Lifestyle, a jejich eponymní debut, vydaný 25. února 2022, je představován jako nahlédnutí do jejich undergroundového životního stylu. Za personou jsou kredity přesné: všechny skladby napsaly Guadalupe Carranza del Castillo a v Berlíně působící umělkyně Pilocka Krach, produkoval je Felix Zoepf, přičemž Pilocka Krach koprodukovala dvě z pěti skladeb, a album vyšlo pod jménem Greatest Hits International s distribucí Morr Music.

O skladbě

„Credit Card“ uzavírá album o pěti skladbách. Je připsána Mafia Klvb s Pilocka Krach a Mommo G a bere ten nejobyčejnější předmět v peněžence a dělá z něj symbol životního stylu: utrácení, nadbytku a postoje, který k nim patří. Album jako celek o sobě říká, že je prostředníčkem jako z pohlednice z říše pomsty a odporu, a píseň nese tutéž směs vychloubačnosti a vzdoru.

Rozbor zvuku

Úvod: nastavení tónu

Skladba nastaví svůj tón hned od začátku; produkce Felixe Zoepfa a Pilocka Krach orámuje hlasy dřív, než převezmou vládu.

Sloka 1: tvrdá pravda

Sloka buduje svět postavy, undergroundový životní styl, který album slibuje.

Refrén: chytlavý hook

Titulní fráze píseň ukotvuje a kreditní karta se vrací jako její ústřední obraz.

Sloka 2: ponor hlouběji

Vedle Mafia Klvb jsou uvedeny Pilocka Krach a Mommo G, takže si píseň dělí persona a její hosté.

Most: chvíle zamyšlení

Kredity této skladby připisují kytaru Billie Mendrix, hraný nástroj uvnitř elektronické produkce.

Závěrečný refrén: vyvrcholení

Píseň končí tam, kde začala, u svého názvu a svého postoje, poslední slovo krátkého debutu.

Pojmy v centru pozornosti

Mafia Klvb stojí na jevištní personě. Jména, motto a řeči o undergroundovém životním stylu jsou součástí díla, stejně jako je maska součástí Claptone nebo kreslené postavičky součástí Gorillaz. Kredity vyprávějí druhý příběh, o autorském a producentském týmu, a mezera mezi postavou a lidmi za ní je součástí toho, co dělá projekt zajímavým.

Píseň také závisí na kreditech hostujících umělců. Je uváděna jako Mafia Klvb s Pilocka Krach a Mommo G, takže spoluautorka a koproducentka se staví i před mikrofon. Číst takové kredity je dobrý zvyk: ukazují, kdo skladbu vytvořil, nejen čí jméno je na obalu.

Celková nálada

„Credit Card“ je ostrá a drsná, malý, provokativní kus undergroundového rapu, který nejlépe funguje jako poslední kapitola debutu Mafia Klvb. Pusťte si pět skladeb popořadě a persona, i vtip v ní ukrytý, se zaostří.

Felix Da Housecat - Madame Hollywood (feat. Miss Kittin)

2024-10-09T00:00:00+00:00

Žánr a nálada

Felix Da Housecat nabízí ve skladbě Madame Hollywood ostrou směs electro house a electroclashe. Skladba je zároveň ostrá a okázalá, ale okázalost drží na délku paže: beat je štíhlý a syntetický a hlas nad ním zachází se slávou s ironickou nudou.

O skladbě

„Madame Hollywood“ spojuje produkci Felixe Da Housecata s osobitým, napůl mluveným vokálem Miss Kittin. Název pojmenovává personu, hvězdu viděnou zevnitř, a píseň podává přitažlivost i prázdnotu hollywoodské slávy s vážnou tváří, z čehož vychází její humor. Kittin a Felix se potkali na švýcarském festivalu, kde ona koncertovala s The Hacker, a hned druhý den napsali v malém studiu jednoho kamaráda v Ženevě tuto píseň a „Silver Screen Shower Scene“.

Hudební rozbor

Úvod: příprava scény

Píseň začíná groovem: těsný electro beat a syntezátory, které vědomě znějí jako počátek 80. let, zdroj, z něhož čerpá celé album.

Sloka 1: Miss Kittin v záři reflektorů

Miss Kittin nastupuje blíž mluvení než zpěvu. Její kamenný přednes s francouzským přízvukem dělá z každého verše o slávě a okouzlení pokrčení ramen.

Refrén: chytlavý hook

Název se stává hookem, opakovaným nad stejným strojovým pulsem. Je to jméno, ne pocit, což sedí k písni o veřejném obrazu.

Most: electro breakdown

Mezi vokálními částmi vystoupí do popředí produkce a electro groove nese skladbu sám; tohle je taneční motor pod satirou.

Sloka 2 a závěr: udržení tempa

Kittin se vrací ve stejném chladném rejstříku a skladba končí, aniž by změnila teplotu. Na albu trvá necelé tři minuty, je krátká a přesná.

Pojmy v centru pozornosti

Madame Hollywood je klasikou electroclashe, hnutí z přelomu tisíciletí, které mísilo electro a synth-pop 80. let s technem a punkovým smyslem pro ironii. Kittenz and Thee Glitz, album, z něhož pochází, spojuje elektronický pop počátku 80. let s house a Miss Kittin byla jedním z hlasů, které scénu definovaly.

Její přednes je spíš mluvené slovo než zpěv: plochý, skoro znuděný hlas, který mluví přes beat. Mluvený vokál odstraní emoci, kterou dodává melodie, takže posluchač místo ní slyší postoj a text o okouzlení zní jako komentář k okouzlení. Porovnejte to s její starší skladbou s The Hacker, Miss Kittin – Frank Sinatra, která používá stejný hlas na stejné téma.

Videoklip, který režíroval Guy Sagy, ironii zviditelňuje: píseň v něm na rty předvádějí starší ženy. Okouzlující persona je svěřena lidem, které hollywoodská představa okouzlení vynechává.

Umělecký kontext

Felix Da Housecat, vlastním jménem Felix Stallings Jr., je chicagský house producent; Miss Kittin je francouzská umělkyně Caroline Hervé. Píseň je připsána oběma a produkoval ji Felix. Poprvé se objevila v roce 2000 na kompilaci Colette N°4 pařížského obchodu Colette, pak na albu Kittenz and Thee Glitz, které v červenci 2001 vydal label City Rockers a v USA v roce 2002 Emperor Norton. Madame Hollywood byla v roce 2002 třetím singlem z alba, po „Silver Screen Shower Scene“ a „What Does It Feel Like?“.

Ohlas a dopad

Album sklidilo převážně příznivé recenze (skóre 78 na Metacriticu), Pitchfork ale vokál Kittin nenadchl. Singl dosáhl 11. místa v žebříčku Billboard Hot Dance Music/Maxi-Singles Sales a 19. místa v Kanadě a dočkal se remixů od Tigy, Ursuly 1000, Richarda Vissiona a Ralph Myerz and the Jack Herren Band. Tigova verze „Mister Hollywood“ uzavírala jeho mix DJ-Kicks a Miss Kittin později předvedla remix Ursuly 1000 na festivalu Sónar. Resident Advisor zařadil Kittenz and Thee Glitz na 73. místo mezi 100 nejlepších alb nultých let.

Videoklip

Video, které režíroval Guy Sagy, obsazuje starší ženy, které synchronizují rty se slovy Miss Kittin. Je to prostý nápad, který dělá totéž co vokál: bere hollywoodský lesk a obrací ho mírně, vědoucně, stranou.