Sonic Playground - acoustic

Angus & Julia Stone - Big Jet Plane

2026-11-12T00:00:00+00:00

Žánr a nálada

Angus & Julia Stone udělali z Big Jet Plane píseň, která zní, jako by vznikla během líného odpoledne s otevřenými okny. Je to indie folk v té nejjemnější podobě, akustický a nespěchající, s náladou snovou, romantickou a tiše nostalgickou: milostná píseň o tom, jak nechat všechno za sebou, zpívaná někým, kdo nikam nespěchá.

O skladbě

Text je fantazií o útěku, o tom, jak někoho odvézt velkým tryskovým letadlem někam daleko odsud. Angus zpívá hlavní linku svým ospalým, lakonickým hlasem, Juliina vyšší harmonie se kolem něj ovíjí a aranžmá roste od kytary k tichému vzedmutí bicích a plnější kapely. Nezapomenutelným detailem je sourozenecké splynutí, dva hlasy, které zní, jako by sdílely jeden dech.

Hudební rozbor

Úvod

Píseň otevírá jemná, opakující se kytarová figura, hřejivá a trochu zamlžená, jako by zněla přes síťové dveře v létě.

Sloka 1

Angus nastupuje skoro mumlavě, jeho frázování je volné a ospalé. Slova malují jednoduchý obraz a kytara pod nimi dál jemně kolébá.

Refrén

Verš z názvu přichází s Juliinou harmonií a píseň se zvedne právě natolik, aby to působilo jako vzlet, lehčí a jasnější, aniž by ztratila klid.

Gradace

Postupně se přidávají bicí a plnější instrumentace a aranžmá se vzdouvá v pomalých vlnách, ne v jednom velkém vzestupu.

Vyvrcholení

Poslední refrény mají největší váhu, hlasy i kapela pohromadě, snění v nejživější a nejněžnější podobě.

Závěr

Kapela ubere a kytara zůstane zase sama, letadlo mizí v oblacích. Končí to tak, jak končí dobré snění: jemně a trochu příliš brzy.

Pojmy v centru pozornosti

Píseň je jemnou lekcí vokální harmonie. Julia nezdobí Angusovu melodii z odstupu; zpívá těsně nad ní a podobná barva hlasů sourozenců nechává obě linky splynout v jeden širší hlas. Všimněte si, oč hřejivěji refrén působí ve chvíli, kdy přijde její part, přestože nic nezesílí.

hook je tu samotný verš z názvu, jednoduchý, dětsky prostý obraz opakovaný, dokud neulpí. Je to užitečný protipříklad k představě, že hooky musí být hlasité: tenhle se zpívá skoro ospale a jeho přitažlivost pramení jen z melodie a opakování. Ta melodie je tak pevná, že ji taneční producenti stále znovu přestavují, od Jan Blomqvist – Big Jet Plane po Recable – Big Jet Plane (Recable Remix).

Big Jet Plane existuje také jako alternativní verze od vlastního autora. Angus Stone ji poprvé nahrál pod svým sólovým pseudonymem Lady of the Sunshine pro album Smoking Gun z roku 2009, které produkoval Govinda Doyle; standardem se stala až nová nahrávka sourozenců z roku 2010, na jejíž produkci se opět podílel Doyle. Srovnání obou ukazuje, jak moc druhý hlas dua změní píseň, která už byla napsaná.

Umělecký kontext

Angus a Julia Stone jsou sourozenecké duo bratra a sestry z Austrálie. Angus napsal „Big Jet Plane“ a poprvé ji vydal jako Lady of the Sunshine v březnu 2009; sourozenci z ní pak udělali třetí singl ze svého druhého alba Down the Way, které 7. května 2010 vydalo EMI. Většinu alba si produkovali sami. Down the Way debutovalo na 1. místě albového žebříčku ARIA a na ARIA Music Awards 2010 získalo cenu za album roku; Stoneovi tam vyhráli i cenu za producenta roku.

Ohlas a dopad

Píseň získala na ARIA Music Awards 2010 cenu za singl roku a ovládla anketu Hottest 100 rozhlasové stanice triple j za rok 2010, australské hlasování posluchačů; později se umístila devátá v anketě stanice Hottest 100 za léta 2010–2019. Vrcholu dosáhla na 21. místě v Austrálii a na 23. místě ve Francii, ale její život je delší než její pobyt v žebříčcích: v Austrálii má jedenáctinásobnou platinovou certifikaci, v USA platinovou a dočkala se mnoha coververzí a remixů, od elektronické coververze Jana Blomqvista z roku 2011 po verzi Aloka a Mathieua Kosse z roku 2017. Nasaďte si sluchátka, zavřete oči a nechte se odnést někam daleko.

Ayọ - Down On My Knees

2026-11-12T00:00:00+00:00

Žánr a nálada

Ayọ v Down On My Knees všechno obnažuje: je to soulová píseň postavená na folkové prostotě a akustické kytaře. Je procítěná a upřímná, plná touhy, zní jako někdo, kdo ztratil něco vzácného a odmítá předstírat opak. Kritici řadili její debut zároveň pod soul, folk i reggae a tahle píseň ukazuje proč: kytara písničkářky, hlas soulové zpěvačky a rytmus, který se jemně naklání mimo dobu.

O skladbě

Píseň je prosbou k milovanému člověku, který odešel; zpěvačka přiznává, že je připravená padnout na kolena, aby ho získala zpět. Aranžmá je střídmé: drnkaná akustická kytara, jemné reggae houpání v rytmu a lehké perkuse, uprostřed zastřený, hřejivý hlas Ayọ. Nezapomenutelným detailem je její přednes, na okrajích drsný a prostě upřímný, díky němuž jednoduchá melodie působí spíš jako zpověď než jako vystoupení. Napsala ji s Georgem Brennerem; všechno ostatní na albu Joyful, kromě jedné písně Abbey Lincoln, napsala sama.

Hudební rozbor

Stavba je jednoduchá a přirozená a roste jen tolik, kolik emoce vyžaduje.

Úvod

Píseň otevírá několik hřejivých kytarových akordů, které navodí intimní atmosféru jako na zápraží.

Sloka 1

Ayọ zpívá tiše a zblízka, frázuje uvolněně a hovorově, když vypráví příběh lásky, kterou ztratila.

Refrén

Titulní verš přichází s větší silou, její hlas se toužebně otevírá a rytmus se pod ní trochu vzdouvá.

Most

Aranžmá znovu změkne a dá jí prostor melodii rozvinout a nechat pocit usadit.

Závěr

Píseň končí opakovanými verši a jemně doznívající kytarou, jako by prosba stále visela ve vzduchu.

Pojmy v centru pozornosti

Joyful je živá nahrávka ve studiovém smyslu: v lednu 2006 nahrála Ayọ s kapelou, kterou sestavil její producent Jay Newland, celé album za pět dní ve studiu Sony v New Yorku a hudebníci přitom hráli společně v živých podmínkách. V Down On My Knees je to slyšet. Party kolem sebe dýchají, hlas není vyleštěný na místo a píseň si uchovává pocit hudebníků, kteří poslouchají jeden druhého, a ne metronom.

Reggae v písni žije v tom, čemu se říká offbeat. Ayọ vyrůstala na otcových deskách, mimo jiné Boba Marleyho a Jimmyho Cliffa, a doprovod si od reggae půjčuje zvyk opírat se o prostor mezi dobami, ne o doby samotné. Je to lehký dotek, ale stačí, aby se akustická soulová píseň rozhoupala. Srovnejte s hlubší, výraznější reggae barvou skladby Joss Stone – Less Is More, nahrané o dva roky dřív.

Píseň je také čistým příkladem toho, jak funguje forma sloka–refrén. Sloky vyprávějí, refrén prosí a kontrast vychází skoro výhradně z hlasu: kapela se mění jen málo, takže refrén získává sílu z toho, jak Ayọ titulní verš zpívá.

Umělecký kontext

Ayọ, vlastním jménem Joy Olasunmibo Ogunmakin, se narodila v roce 1980 nedaleko Kolína nad Rýnem nigerijskému otci a německé matce ze Sintů, část dětství strávila v ústavní péči, na kytaru se naučila sama a první píseň napsala v patnácti. Její umělecké jméno je jorubské slovo pro radost. Po letech v Londýně a Paříži, kde předskakovala Omarovi a Codymu Chesnuttovi a podepsala smlouvu s Polydorem, nahrála Joyful; Down On My Knees byl jeho první singl, vydaný v roce 2006. Album získalo ve Francii dvojnásobnou platinu a v Německu a Polsku platinu.

Ohlas a dopad

Píseň vynesla Joyful k úspěchu po celé Evropě, především ve Francii, a její videoklip v režii Pietra Di Zanna byl nominován na videoklip roku na Victoires de la musique 2007. Když album vydal Interscope ve Spojených státech, zazpívala Ayọ v lednu 2008 Down On My Knees v pořadech Late Show with David Letterman a The Late Late Show with Craig Ferguson. Na tohle hřiště patří, protože dokazuje, kolik toho hlas a kytara unesou. Poslouchejte potichu a nechte ji k sobě dojít.

Dusty Kid - Nemur (Walls of Guitars) (Extended Version)

2026-11-12T00:00:00+00:00

Žánr a nálada

Dusty Kid všechny překvapil skladbou Nemur (Walls of Guitars) (Extended Version). Od producenta známého temným, hnaným technem přichází píseň, která má blíž k indie elektronickému popu: postavená na kytarách, tvarovaná s trpělivostí elektronického producenta a zabarvená melancholickými, přemýšlivými a upřímnými pocity. Je to okamžik, kdy raver odloží sluchátka a začne zpívat.

O skladbě

„Nemur“ je píseň kratší než pět minut, zařazená na konec klubového alba, jehož skladby trvají až sedmnáct minut. Kytary se vrství jedna na druhou, jak slibuje podtitul, do třpytivé zvukové stěny, zatímco Loddeho vlastní vokál se nad nimi vznáší s křehkým, skoro soukromým tónem. Kredity alba uvádějí dva kytaristy, samotného Dusty Kida a Francesca Loddeho, a Dusty Kida jako zpěváka. Produkce si zachovává smysl elektronického producenta pro prostor a gradaci, ale srdcem skladby je vřelost strun a otevřenost melodie.

Hudební rozbor

Aranžmá roste vrstvením kytary na kytaru, takže píseň se zvětšuje, aniž by kdy zesílila v klubovém smyslu.

Úvod

Skladbu otevírá jediný kytarový motiv, intimní a lehce melancholický, jako když někdo hraje sám za svítání.

Sloka 1

Nad kytarou jemně nastupuje vokál, nespěchající a blízký, s náznakem elektronické textury pod ním.

Gradace

Přidávají se další kytary, každá s novým rytmem nebo harmonií, a zvuk začíná houstnout v slíbenou stěnu.

Refrén

Melodie se otevírá nad vrstvenými strunami, nejcitovější a nejvíc povznášející část písně, hořkosladká a jasná zároveň.

Vyvrcholení

Všechny kytarové vrstvy zvoní spolu v zářivém, rezonujícím vzedmutí, stěna je nejvyšší.

Závěr

Vrstvy odpadávají, až se píseň vrátí k něčemu blízkému svému začátku, jemné a příhodné rozloučení.

Pojmy v centru pozornosti

Nemur je píseň ve formě sloka–refrén na albu, které jinak tvoří klubové skladby. Technové skladby, jako je úvodní „Here Comes the Techno“, se vyvíjejí přidáváním a odebíráním vrstev nad stálým beatem; Nemur místo toho střídá zpívané sloky s melodickým refrénem, jak to dělá popová nebo folková píseň. Poslouchejte okamžik, kdy se melodie refrénu otevře: právě tahle změna části, a ne změna textury, posouvá píseň vpřed.

Tato stránka používá prodlouženou verzi z A Raver’s Diary: The Extended Versions, doprovodného vydání, které Boxer v roce 2009 vydal pro DJe. Technové skladby v prodloužených podobách získávají celé minuty, „Klin“ naroste z necelých pěti na více než sedm, ale Nemur se prodlouží jen ze 4:46 na 4:51. Píseň postavená kolem hlasu a refrénu má málo místa pro dlouhé úvody a závěry, které DJ potřebuje, a právě proto na albu stojí stranou.

Umělecký kontext

Dusty Kid je sardinský producent Paolo Alberto Lodde, koncem nultých let známý hlavně intenzivním, melodickým technem. A Raver’s Diary, jeho debutové album, vznikalo a nahrávalo se mezi červencem 2007 a zářím 2008 v jeho JFL Studiu na Sardinii a vyšlo 20. dubna 2009 u kolínského labelu Boxer Recordings s distribucí přes Kompakt; napsal, produkoval, zaranžoval a smíchal ho sám. „Nemur (Walls of Guitars)“ album uzavírá, odvážná volba po sedmnáctiminutové „America“. V roce 2020 album digitálně znovu vyšlo u Isolade s prodlouženými verzemi a souvislým mixem celé desky.

Ohlas a dopad

Nemur se stala jemnou, lidskou tváří umělce, kterého obvykle slýcháme ve vrcholné hodině večera, skladbou, ke které se posluchači vracejí po technu. Je tu proto, že ukazuje, kolik srdce se může skrývat v tanečním producentovi. Poslechněte si ji za svítání, nejlépe po dlouhé noci.

Hindi Zahra - Old Friends (Remastered Version)

2026-11-12T00:00:00+00:00

Žánr a nálada

Old Friends (Remastered Version) od Hindi Zahry je tichá folková píseň s vřelostí a barvami world music. Je nostalgická a hořkosladká, hluboce intimní; jeden recenzent ji slyšel jako pomalejší, ale ne zasmušilou, spíš psychedelickou a snovou, jako stránku Zahry, kterou zbytek alba neukazuje.

O skladbě

Jak slibuje název, Old Friends je píseň o ohlížení se zpět a Zahra řekla, ke komu se ohlíží: je věnovaná jejím předkům. Tím se píseň o přátelství mění v píseň o rodové linii, o lidech, kteří tu byli dřív a stále se zdají blízko. Aranžmá je zdrženlivé a postavené kolem jejího chraplavého, výrazného hlasu, který přechází mezi tóny a vrství se do sborových efektů. Se zhruba třemi minutami působí jako krátký dopis psaný rukou a uzavírá album.

Hudební rozbor

Žádná velká produkce tu není, jen drobné, pečlivé posuny v intenzitě.

Úvod

Píseň začíná pomalu a jemně, změna tempa po živějších skladbách alba.

Sloka 1

Zahřin hlas nastupuje jemně, blízko u mikrofonu, s uvolněným frázováním plným drobných odstínů.

Refrén

Melodie se trochu zvedne a její hlas se znásobí do vrstvených harmonií, které získají vřelost a náznak bolesti.

Most

Krátká, tišší pasáž dá vzpomínkám v textu prostor, aby se usadily.

Vyvrcholení

Poslední refrén sebere emoce písně dohromady, stále zdrženlivě, ale plněji.

Závěr

Poslední zvuk visí ve vzduchu, něžné, nespěchavé rozloučení s písní i s albem.

Pojmy v centru pozornosti

„(Remastered Version)“ v názvu odkazuje na remastering. Remaster se vrací k hotové nahrávce a znovu ji připravuje k vydání, upravuje hlasitost, zvukové vyvážení a dynamiku, přičemž aranžmá a poměr mezi nástroji nechává beze změny. Nejde o nové provedení ani o remix: píseň, kterou slyšíte, je nahrávka z roku 2010, které se dostalo nového závěrečného vyleštění.

Nejpůsobivějším zvukem písně je vokální harmonie, kterou vytváří jediný člověk. Zahřin hlas je navrstven do sborových textur, takže sólová zpěvačka se stává malým souborem. V písni věnované předkům lze ten znásobený hlas slyšet jako shromáždění mnoha lidí, kteří zpívají jako jeden.

Umělecký kontext

Hindi Zahra se narodila v roce 1979 v marockém Khouribga a v patnácti se přestěhovala do Paříže. Je samouk, hraje na několik nástrojů a zpívá převážně anglicky, některé písně v šilhštině, berberském jazyce své matky. Své debutové album Handmade si zaranžovala sama; vyšlo v roce 2010 u Blue Note/EMI s Old Friends jako jedenáctou a poslední skladbou a deluxe edice z roku 2011 přidala akustické nahrávky. Handmade, na kterém je i její typická píseň Hindi Zahra – Beautiful Tango (Remastered Version), získalo Prix Constantin a cenu Victoires de la Musique za album world music a ve Francii dosáhlo zlaté desky.

Ohlas a dopad

Old Friends je spíš jedním z tišších koutů Zahřina katalogu než hitem, přesto ji označila za svou osobní oblíbenou a ukazuje intimitu a řemeslo, díky nimž byl Handmade tak oceňovaným debutem. Na tomhle hřišti je kvůli své jemné upřímnosti a tomu, jak mění nostalgii v útěchu. Poslechněte si ji tak, jak to album zamýšlí: naposled, až bude všechno ostatní řečeno.

Lamomali, -M-, Toumani Diabaté, Amadou & Mariam - L'Âme Au Mali

2026-11-12T00:00:00+00:00

Žánr a nálada

Lamomali, francouzsko-malijský projekt zpěváka -M-, svádí dohromady Toumaniho Diabatého a Amadou & Mariam v písni L’Âme Au Mali, která dala projektu jméno. Je to world music zakořeněná v malijské tradici a francouzském popu, hřejivá a akustická, a nálada je duchovní, oslavná a povznášející, milostný dopis jedné zemi a její hudbě.

O skladbě

Název je slovní hříčka: „Lamomali“ je fonetické stažení výrazu „l’âme au Mali“, duše v Mali, a Matthieu Chedid popsal projekt jako skutečnou utopii, imaginární zemi, která se stala skutečností, a oslavu „anomálie“ v našich životech. Kora Toumaniho Diabatého tvoří třpytivý základ a její harfě podobné běhy se proplétají jemným, valivým rytmem. Chedidova kytara a hlas se setkávají s hlasy Amadoua Bagayoka a Mariam Doumbii a francouzské zpěvačky Jain, uvedené na vydání, a výsledek působí méně jako řada hostování a spíš jako setkání přátel. Jako skladatel je uveden Chedid. Nezapomenutelným detailem je kora, která jako by pode vším ostatním nekonečně vlnila.

Hudební rozbor

Píseň se rozvíjí jako rozhovor mezi hlasy a strunami.

Úvod

Kora otevírá skladbu jasnými, plynoucími vzorci a okamžitě evokuje západoafrickou tradici, z níž pochází.

Sloka 1

Hlasy hřejivě nastupují nad valivým rytmem a zpívají s lehkým, láskyplným pohupováním.

Refrén

Titulní fráze se stává společným refrénem, radostným a prostým, který nese několik hlasů zároveň.

Most

Nástroje vystoupí dopředu, kora a kytara si v krátké pasáži souhry předávají fráze.

Závěr

Píseň se vrátí do svého jemného grooveu a vytrácí se, zatímco kora stále zpívá.

Pojmy v centru pozornosti

Kora, západoafrická harfa-loutna s 21 strunami, je stvořená pro ostinato. Zkušení hráči hrají dvě věci najednou: opakovaný doprovodný vzorec zvaný kumbengo a improvizované sólové běhy zvané birimintingo. Proto může jedna kora znít jako celá kapela. Pod hlasy poslouchejte figuru, která se stále vrací, a nad ní rychlejší ozdoby, které se nikdy úplně neopakují; právě stálý vzorec dovoluje všemu ostatnímu volně se pohybovat.

V refrénu se vokální harmonie stává výrazem společenství. Několik velmi odlišných hlasů, Chedidův, Amadouův a Mariamin a hlas Jain, zpívá název společně a nejde ani tak o vybroušený akord jako o zástup rozpoznatelných lidí, kteří se přidávají. Smysl písně, společnou duši, předvádí už samotný způsob, jakým se zpívá.

Umělecký kontext

Lamomali vyrostlo z Chedidovy cesty do Mali v roce 2006, kde se seznámil s griotem a mistrem kory Toumanim Diabatém a jeho synem Sidikim Diabatém; srdcem kolektivu je zpěvačka Fatoumata Diawara. Jeho pouto k Mali začalo s Amadou & Mariam, duem z Bamaka proslulým písní „Dimanche à Bamako“, kteří ho v roce 2006 přivedli na festival Paříž–Bamako a představili mu další malijské hudebníky. Album Lamomali vyšlo 7. dubna 2017 u Labo -M- a 3ème Bureau prostřednictvím Wagram, smíchal ho Philippe Zdar z Cassius; L’Âme Au Mali je na straně B vinylu s Amadou & Mariam a Jain jako hostujícími umělci.

Ohlas a dopad

Album získalo v roce 2018 cenu Victoire de la musique za album world music. Turné s Afro Pop Orchestra, od Festival de Fourvière v Lyonu po Salle Pleyel v Paříži, přineslo živé album Lamomali Airlines, na němž je delší verze této písně. Toumani Diabaté zemřel v roce 2024 během nahrávání druhého alba Totem, které je mu věnováno, a Amadou Bagayoko zemřel v roce 2025. „L’Âme Au Mali“ vystihuje ducha projektu nejlépe: velkorysá, radostná a uctivá k tradici, kterou oslavuje.

Can't Get You Out of My Head (Cover) - AnnenMayKantereit x Parcels

2024-10-08T00:00:00+00:00

Žánr a nálada

AnnenMayKantereit a Parcels přetvářejí popový hit Kylie Minogue z roku 2001 Can’t Get You Out of My Head v kapelní vystoupení. Jejich coververze odstraňuje chladný elektronický puls originálu a na jeho místo staví hlasy a prosté nástrojové obsazení, takže píseň je melancholičtější a přemýšlivější a přitom si uchovává své posedlé jádro.

O skladbě

Spolupráce svádí dohromady dvě kapely, které spojuje Berlín a Kolín nad Rýnem, ale jejichž zvuk se velmi liší: AnnenMayKantereit, kolínskou rockovou kapelu postavenou kolem osobitého drsného hlasu Henninga Maye, a Parcels, australskou electropopovou skupinu se sídlem v Berlíně, známou těsnými trojhlasými vokály. Aranžmá je minimální a nechává vystoupit posedlost textu. Výsledek je intimnější než originál, popová klasika zpívaná jakoby na konci dlouhé noci.

Hudební rozbor

Úvod: jemný začátek

Píseň začíná jemně, v uvolněném, intimním tónu. Akustický kapelní zvuk tuhle verzi od elektronického originálu okamžitě odlišuje.

Sloka 1: procítěný zpěv

Do popředí se dostává drsný, zvučný hlas Henninga Maye a verším, které se původně zpívaly s šeptavou zdrženlivostí, dodává syrovost a neuhlazenost. Doprovod zůstává minimální, aby píseň mohl nést hlas.

Refrén: uhrančivé pojetí

Jak se refrén rozvíjí, přidávají se hlasy Parcels a obklopí hlavní zpěv, takže známý refrén dostává uhrančivý, společný ráz. Prostota nástrojů obrací pozornost k opakovaným veršům.

Most: sílící emoce

Temnější střední část písně, v níž se mluví o tajemství, které nedokáže pustit, nabývá v tomhle pomalejším podání na váze, než se aranžmá vrátí ke svému osekanému zvuku.

Závěr: doznívající ozvěna

Coververze končí tiše, hlasy a nástroje pozvolna ustupují a ve vzduchu zůstává viset titulní fráze.

Pojmy v centru pozornosti

Každá coververze zachovává píseň, její melodii a slova, a všechno ostatní smí změnit. Tady je změna úplná: nahrávka Kylie Minogue, kterou napsali Cathy Dennis a Rob Davis, je proslulá chladnou, hypnotickou elektronickou produkcí, a tahle verze ji nahrazuje kapelou v jedné místnosti. Poslouchejte, jak tentýž text o posedlosti zní méně jako svádění a víc jako zpověď.

vokální harmonie je tím, co přinášejí Parcels. Jejich zvuk se opírá o těsné trojhlasé vokály v duchu disca a soft rocku sedmdesátých let a proti zrnitému hlavnímu hlasu Henninga Maye dávají ty hladší hlasy posedlosti zvuk něčeho sdíleného, skoro jako sbor lidí, kteří nedokážou přestat myslet na stejného člověka.

Nejslavnější částí originálu je hook beze slov, linka la-la-la, která se vryje do paměti i bez textu. Dobrou zkouškou každé coververze je, zda tenhle hook přežije; tady ano, nesou ho lidské hlasy místo syntezátoru, a proto je hřejivější a trochu smutnější.

Témata textu

Text zůstává věrný originálu a odráží tato témata:

posedlost a upnutí na druhého člověka
neschopnost pohnout se dál od hlubokého citového pouta
všepohlcující povahu touhy

Introspektivnější podání coververze vynáší na povrch melancholickou stránku těchto emocí.

Kulturní dopad

Píseň Kylie Minogue Can’t Get You Out of My Head, první singl z jejího alba Fever z roku 2001, se stala jedním z určujících popových hitů počátku nultých let. AnnenMayKantereit tuto coververzi zveřejnili na svém kanálu YouTube v prosinci 2019; natočili ji Lenny Rothenberg a Martin Lamberty z Cardinal Sessions, nahrál a smíchal ji Fabian Langer. Zapadá do zvyku kapely: zpívá převážně německy, ale občas vydá anglickou coververzi, a v roce 2022 jí verze písně Suzanne Vegy Tom’s Diner s Giant Rooks přinesla první vstup do britské hitparády.

Odkaz

Coververze ukazuje, jak může popová klasika přijmout úplně jiný temperament. Tím, že AnnenMayKantereit a Parcels proměnili naleštěný elektronický singl v nenalakované kapelní vystoupení, dokazují, že skvělá melodie unese píseň přes jakoukoli změnu kostýmu. Pusťte si hned po ní originál a všimněte si, která verze vám zůstane v hlavě.