Procesní model regulace emocí

Proč procesní model

Před koncem devadesátých let byl výzkum toho, jak lidé zvládají své emoce, roztříštěn mezi výzkum zvládání, obranné mechanismy, psychofyziologii a klinickou praxi. Integrativní přehled Jamese Grosse navrhl společný rámec: regulace emocí označuje procesy, jimiž lidé ovlivňují, jaké emoce mají, kdy je mají a jak je prožívají a vyjadřují (Gross, 1998). Klíčovým krokem bylo chápat emoci jako proces, který se v čase rozvíjí, nikoli jako stav, který buď je, nebo není. Pokud se emoce rozvíjí, může regulace zasáhnout v různých bodech a strategie lze porovnávat podle toho, kdy působí.

Myšlenka je jednoduchá, ale změnila otázku, kterou si kladl výzkum katarze. Model výboje nabízel dvě možnosti: vyjádřit, nebo zadržet. Procesní model se místo toho ptá, která strategie, použitá v kterém bodě, mění kterou složku emoce a za jakou cenu. Regulace emocí se tak stává rodinou různých operací, nikoli jedinou volbou.

Modální model emoce

Procesní model stojí na zjednodušeném popisu vzniku emoce, kterému se často říká modální model. Situaci (vnější, nebo vnitřní, jako je vzpomínka) je věnována pozornost; je hodnocena ve vztahu k cílům člověka; a hodnocení vyvolá odpověď zahrnující prožitek, chování a fyziologii. Odpověď může situaci změnit, čímž cyklus začíná znovu.

Tento sled je pracovní předpoklad, nikoli zjištění. Vychází z teorií hodnocení (Teorie 03) a jeho autoři ho popisují jako záměrně zjednodušený obraz. Jeho funkcí je poskytnout místa, v nichž může regulace působit.

Pět rodin strategií

Každá rodina odpovídá jednomu bodu modálního sledu (Gross, 1998; Gross, 2015).

Výběr situace působí dříve, než situace nastane: rozhodnutí přiblížit se lidem, místům nebo činnostem, nebo se jim vyhnout, podle emocí, které od nich člověk očekává. Odmítnutí pozvání na setkání, kde je pravděpodobné bolestné střetnutí, je výběr situace. Stejně tak záměrné vyhledání přítele, se kterým se člověku obvykle zlepší nálada. Viz heslo výběr situace.

Úprava situace mění situaci, když už v ní člověk je: požádat kolegu, aby ztišil hlas, přesunout obtížný rozhovor do soukromí nebo vyřešit praktický problém, který vyvolává frustraci. Úprava situace je rodinou, která má k vyřešení v každodenním smyslu nejblíže, protože může změnit zdroj emoce.

Zaměření pozornosti mění, jakým aspektům situace se věnuje pozornost. Rozptýlení odvádí pozornost jinam, soustředění ji k situaci přivádí. Ruminaci, opakované soustřeďování na tíživou událost a její příčiny, lze chápat jako vytrvalou a často nezamýšlenou formu zaměření pozornosti (zaměření pozornosti).

Kognitivní změna mění význam, který situace pro člověka má. Nejlépe prozkoumanou formou je přehodnocení: nový výklad toho, co se stalo („odpověděla stručně, protože neměla čas, ne proto, že by mnou pohrdala“), nebo změna vlastních cílů ve vztahu k situaci. Protože působí na hodnocení, které emoci vytváří, může kognitivní změna emoci změnit u jejího zdroje.

Modulace odpovědi působí, když už emoce probíhá, na její prožitkový, behaviorální nebo fyziologický projev. Nejprozkoumanějším příkladem je potlačení projevu, tedy udržování neutrální tváře a hlasu při silném prožitku. Patří sem i zpomalení dechu, pití alkoholu nebo cvičení s cílem změnit tělesný stav (modulace odpovědi).

První čtyři rodiny se někdy označují jako zaměřené na předcházející fáze, protože působí dříve, než je emoční odpověď plně vytvořena, pátá jako zaměřená na odpověď. Model předpovídá, že strategie zaměřené na předcházející fáze, zejména kognitivní změna, by měly celou emoční odpověď měnit účinněji, zatímco strategie zaměřené na odpověď mění výstup, zatímco hodnocení, které ho vytváří, trvá dál.

Co ukazují doklady

Experimentální doklady napříč rodinami

Nejucelenějším testem rodin strategií je metaanalýza experimentů, v nichž účastníci po indukci emoce dostali pokyn použít určitou strategii (Webb, Miles a Sheeran, 2012). Její zjištění ostře rozlišují mezi strategiemi, které model seskupuje nebo odděluje:

• Kognitivní změna měla na emoční výsledky malý až střední účinek.
• Rozptýlení, forma zaměření pozornosti, bylo účinné; soustředění na vlastní pocity, jiná forma, nikoli.
• Modulace odpovědi vyšla smíšeně: potlačení projevu emoce mělo určitý vliv na chování, ale potlačení prožitku emoce bylo neúčinné.

Výsledky pocházejí z krátkých laboratorních indukcí, převážně s filmovými ukázkami, obrázky nebo vybavenými událostmi, a účinky se lišily podle moderátorů. Podporují ústřední předpoklad modelu, že se strategie liší, a ukazují, že rozdíly uvnitř rodiny mohou být stejně důležité jako rozdíly mezi rodinami.

Individuální rozdíly

Studie obvyklého užívání strategií měří, jak často lidé mají sklon přehodnocovat nebo potlačovat. Lidé, kteří uvádějí, že obvykle přehodnocují, prožívají a vyjadřují více pozitivních a méně negativních emocí a uvádějí lepší mezilidské fungování než ti, kteří obvykle potlačují (Gross a John, 2003). Design je korelační, takže nemůže ukázat, že tyto výsledky způsobuje přehodnocení; lidé, jimž přehodnocení jde snadno, se mohou lišit i jinak. S experimentálním vzorcem je to však v souladu.

Volba strategie

Lidé nepoužívají jednu strategii na všechno. Ve třech laboratorních experimentech s emočními obrázky nebo nepředvídatelnou elektrickou stimulací účastníci v negativních situacích nízké intenzity relativně častěji volili přehodnocení a v situacích vysoké intenzity rozptýlení (Sheppes a kol., 2011). Autoři to vykládají tak, že přehodnocení vyžaduje zapojit se do emočního významu, což je při nízké intenzitě proveditelné, zatímco rozptýlení zablokuje zpracování brzy, dříve než intenzivní emoce nabere sílu. Zjištění se týká volby, nikoli dlouhodobých důsledků.

Rozšířený procesní model

Původní model popisuje, co strategie dělají. Rozšířený procesní model se zabývá tím, jak k regulaci vůbec dochází (Gross, 2015). Chápe regulaci emocí jako druh hodnocení: systém, který hodnotí samotnou emoci jako dobrou nebo špatnou pro cíle člověka a jedná tak, aby ji změnil. Rozlišuje tři fáze.

1. Identifikace. Je emoce něčím, co je třeba regulovat? Záleží na tom, zda si jí člověk všimne a zda změnu považuje za žádoucí.
2. Výběr. Kterou rodinu strategií a kterou konkrétní taktiku použít?
3. Provedení. Jak zvolenou taktiku v dané situaci uskutečnit?

Každá fáze je monitorována a může selhat. Člověk si nemusí všimnout narůstajícího hněvu (selhání identifikace), může si zvykově volit strategii, která k situaci nesedí (selhání výběru), nebo se může pokusit přehodnotit, ale vytvořit myšlenky, které tíseň zvýší (selhání provedení). Rozšířený model tak nabízí pro obtíže s regulací konkrétnější slovník než „špatné zvládání“ (rozšířený procesní model).

Novější práce také rozšířila pojem přehodnocení. Místo jedné strategie je popisováno jako rodina taktik, které se liší například tím, zda situaci vykládají nově, nebo přeformulovávají cíle, jichž se týká, a tím, zda působí na předmět emoce, nebo na emoci samotnou (Uusberg a kol., 2023). Tato koncepční mapa je navržena, jako celek zatím testována nebyla.

Kde stojí ventilace a přehodnocení

Procesní model nevznikl pro zařazení ventilace a jeho autoři ji takto nezařazují. Umístit ventilaci do modelu je interpretací tohoto webu, v registru je jako taková vedena. Umístění je přesto poučné.

Ventilace, jak je obvykle zkoumána, zahrnuje dvě operace. Emoci navenek vyjadřuje, často s vysokým vzrušením, což je modulace odpovědi. A směruje pozornost k provokaci a k pocitu, což je zaměření pozornosti soustřeďujícího typu. Ani jedna operace nepůsobí na hodnocení, které emoci vytváří. Metaanalytické zjištění, že soustředění na pocity nebylo účinné, i experimentální zjištění, že ventilace při myšlení na provokatéra zvýšila hněv a agresi (Bushman, 2002), jsou s tímto umístěním v souladu. Stejně tak metaanalytické zjištění, že aktivity snižující vzrušení hněv zmírňovaly, zatímco aktivity zvyšující vzrušení nebyly celkově účinné (Kjærvik a Bushman, 2024): pokud aktivita působí na úrovni odpovědi, je snížení vzrušení věrohodnější než jeho zvýšení. Studie shrnuje Výzkumná poznámka 02.

Přehodnocení stojí dříve. Mění, co situace znamená, takže emoce, která následuje, je jiná, nikoli jen jinak vyjádřená. Proto je kandidátem modelu na změnu, která přetrvá i po skončení epizody. Automaticky to však vyřešení není. Přehodnocení mění význam; pokud by se měla změnit samotná situace, význam sám nemusí stačit. Rodinou, která působí přímo na okolnosti, zůstává úprava situace.

Vztah ke katarzi lze užitečně vyjádřit, opět jako interpretaci, takto:

• Modulace odpovědi může změnit, jak emoce právě teď působí nebo vypadá. Je přirozeným domovem úlevy.
• Zaměření pozornosti může epizodu zkrátit nebo prodloužit podle toho, zda pozornost odejde, nebo zůstane.
• Kognitivní změna může změnit emoci, kterou situace vyvolá teď i při dalších setkáních.
• Výběr a úprava situace mohou změnit, zda situace vůbec nastane.

Některé formy vyjádření tyto operace kombinují. Probrat problém s někým, kdo pomůže ho přehodnotit, zahrnuje kognitivní změnu, a totéž může platit o strukturovaném psaní, které vytváří vyprávění. Označení „ventilace“ neříká, které operace probíhají, a to je jeden z důvodů, proč se studie vyjádření navzájem neshodují.

Kritika a otevřené otázky

Lze regulaci oddělit od vzniku emoce? Model předpokládá, že vznik a regulace emoce jsou odlišné procesy. Z konstrukcionistického pohledu, v němž emoce vznikají z průběžných predikcí a konceptualizace, toto rozlišení nemusí platit; regulace může být prostě součástí toho, jak se emoce konstruuje. Gross a Barrettová argumentovali, že zda lze oba procesy užitečně rozlišit, závisí na teoretickém pohledu na emoce a že výslovné pojmenování těchto pohledů je plodnější než prohlásit jeden za správný (Gross a Feldman Barrett, 2011). Debata se týká rámce; experimentální zjištění nezpochybňuje, ale omezuje, nakolik doslovně je třeba modální sled číst (Teorie 04).

Rodiny se v praxi překrývají. Odchod z místnosti je zároveň výběrem situace, její úpravou i zaměřením pozornosti. Rodiny jsou heuristické kategorie a skutečná regulace je často směsí.

Účinnost závisí na kontextu. Strategie, která v laboratorní úloze snižuje negativní emoce, nemusí být v životě adaptivní. Rozptýlení je krátkodobě účinné, ale pokud se zvykově používá k vyhýbání se problému, který pozornost potřebuje, může problém udržovat. Přehodnocení může být méně užitečné, když situaci lze a je třeba změnit. Výzkum regulační flexibility se ptá, zda je přizpůsobení strategie situaci důležitější než užívání jakékoli konkrétní strategie; tuto literaturu zde nerozebíráme.

Z laboratoře do života. Většina experimentů vyvolává u zdravých dospělých mírné a krátké emoce. Přenos na intenzivní, dlouhodobou nebo klinickou tíseň je nejistý. Klinické souvislosti rozebírá výzkumná poznámka o klinických pohledech.

Výsledky se liší. „Účinný“ obvykle znamená nižší hlášené negativní emoce krátce po indukci. Fyziologické, sociální a dlouhodobé výsledky se od tohoto měřítka mohou lišit.

K čemu esej dospívá

Přínosem procesního modelu je, že nahrazuje dvojí volbu mapou. Jakmile jsou strategie seřazeny podle toho, kdy působí, otázka „pomáhá vyjádřit emoci?“ se mění na otázku „jakou operaci tato forma vyjádření provádí?“. Experimentální doklady podporují pohled, že se strategie liší a že působení na význam je v průměru účinnější než soustředění na pocity nebo potlačování prožitku. Na této mapě působí ventilace pozdě a na povrchu emoce, zatímco přehodnocení a změna situace působí na to, co emoci vytváří. To je verze rozlišení mezi úlevou a vyřešením, kterou nabízí model, a jde o koncepční optiku, nikoli o verdikt nad tím, jak kdo konkrétně zvládá své emoce.