Učení, vyhýbání a úleva

Proč patří teorie učení do eseje o katarzi

Většina teorií v této sekci popisuje, co emoce je nebo jak ji lze regulovat. Teorie učení klade jinou otázku: co se člověk naučí z důsledků toho, co dělá, když něco cítí? Pro katarzi je ta otázka důležitá, protože katarzi z definice následuje důsledek, kterého si lidé cení: úleva. Pokud úleva učí, záleží na tom, co učí.

Ústřední myšlenku eseje lze vyjádřit jednou větou. Chování, které přináší úlevu, se stává pravděpodobnějším bez ohledu na to, zda řeší příčinu tísně. Z tohoto jednoduchého principu plyne neintuitivní možnost: to, co člověku v danou chvíli uleví, může jeho obtíže udržovat. Výzkumná poznámka o úlevě a vyřešení to uvádí; tato esej vykládá teorii, která za tím stojí.

Posílení: poznámka k pojmům

V teorii učení je posílení jakýkoli důsledek, který zvyšuje pravděpodobnost, že se chování zopakuje. Pozitivní posílení něco přidává (pochvalu, jídlo, potěšení). Negativní posílení odstraňuje něco averzivního (bolest, hluk, úzkost). Obojí chování zvyšuje. Negativní posílení se často plete s trestem, který pravděpodobnost chování snižuje; jde o dvě různé věci.

Úleva je negativním posílením v tomto odborném smyslu. Když po nějakém chování klesne úzkost, hněv, stud nebo napětí, tento pokles chování posílí. Nic v tomto principu nevyžaduje, aby chování řešilo zdroj stavu. Odchod z přeplněné místnosti sníží úzkost bez ohledu na to, zda místnost byla nebezpečná. Pití sníží napětí bez ohledu na to, zda se problém, který napětí vytváří, změnil. Křik na někoho může snížit pociťovaný tlak hněvu bez ohledu na to, zda je konflikt blíže vyřešení. Úleva je skutečná a učení je skutečné; naučí se však „tohle funguje“, nikoli „tohle to vyřešilo“.

Učení vyhýbání

Dvoufaktorová teorie

Klasickým výkladem toho, jak se vyhýbání učí, je dvoufaktorová teorie O. H. Mowrera shrnutá v článku z roku 1951 (Mowrer, 1951). Ve standardní podobě navrhuje dvě fáze. Nejprve se pavlovovským podmiňováním podnět, který byl spojen s averzivní událostí, začne pojit se strachem. Poté je jakékoli chování, které člověka nebo zvíře od podnětu vzdálí a tím strach sníží, tímto snížením instrumentálně posíleno. Vyhýbání se tedy učí ve dvou krocích: získá se strach a únik před strachem je odměněn.

Teorie vysvětluje, proč může být vyhýbání tak vytrvalé. Jakmile se člověk obávané situaci spolehlivě vyhýbá, nikdy se s ní nesetká bez úniku. Nikdy se tedy nenaučí, že obávaný následek by nenastal. Každé úspěšné vyhnutí přináší úlevu, která vyhýbání posiluje, a to brání vyvrácení obavy. Smyčka se sama udržuje (učení vyhýbání).

Pozdější vývoj

Dvoufaktorová teorie má dobře známé problémy. Vyhýbání může přetrvávat dlouho poté, co pozorovatelné známky strachu odezněly, což se těžko vysvětluje, je-li jediným posilovačem snížení strachu. Přehledy učení vyhýbání popisují, jak pozdější modely přidaly další procesy, včetně očekávání toho, co se stane, když se člověk vyhne nebo nevyhne, a rozlišení mezi chováním zaměřeným na cíl a zvykovým chováním (Krypotos, Effting, Kindt a Beckers, 2015). Přehled shrnuje principy vzniku a udržování adaptivního i maladaptivního vyhýbání, rozebírá klinické důsledky a popisuje intervence, které by mohly maladaptivní vyhýbání omezit a zabránit jeho návratu.

Pro tuto esej je podstatné, že hlavní bod těmito revizemi prošel. Ať je vyhýbání udržováno snížením strachu, očekáváním, že vyhnutí zajistí bezpečí, nebo zvykem, úspěšné vyhýbání brání zkušenosti, která by mohla očekávání změnit. Teorie se liší v mechanismu; shodují se, že vyhýbání a úleva mohou strach udržovat.

Většina tohoto výzkumu vychází z laboratorních experimentů podmiňování strachu se zvířaty a zdravými lidmi. Aplikace na každodenní emoční život a na klinické problémy je extrapolací, kterou podporuje klinické pozorování a výzkum léčby, ale není s nimi totožná.

Bezpečnostní chování

Příbuzným klinickým pojmem je bezpečnostní chování: jemná forma vyhýbání, kterou člověk používá uvnitř obávané situace, například pevně se drží zábradlí, v duchu si nacvičuje věty, zůstává blízko východu nebo hledá ujištění. Bezpečnostní chování člověku umožňuje v situaci zůstat a zároveň připisovat absenci katastrofy právě tomuto chování („neomdlel jsem, protože jsem se držel“). Očekávání, že situace je nebezpečná, tak přetrvává.

Zážitkové vyhýbání

Pojem

Hayes a kolegové rozšířili logiku vyhýbání z vnějších situací na vnitřní prožívání (Hayes, Wilson, Gifford, Follette a Strosahl, 1996). Zážitkové vyhýbání označuje neochotu zůstat v kontaktu s určitými soukromými zážitky, jako jsou bolestné myšlenky, emoce, vzpomínky a tělesné pocity, spolu se snahou změnit jejich podobu nebo četnost. Autoři ho navrhli jako funkční dimenzi, která prochází napříč běžnými kategoriemi psychických poruch: užívání návykových látek, některé formy sebepoškozování, nutkavé kontrolování, chronické obavy i emoční otupělost mohou zčásti sloužit k úniku před nechtěným vnitřním prožitkem nebo k jeho potlačení.

Úvaha spojuje teorii učení s pozorováním o jazyce. Lidé mohou tíseň znovu prožít myšlenkou a vzpomínkou i bez jakéhokoli vnějšího podnětu, takže vyhnutí se situaci tíseň neodstraní. Lidé se proto snaží vyhnout samotným zážitkům. Protože takové pokusy často přinášejí krátkodobou úlevu, jsou negativně posilovány; protože myšlenky a pocity nelze jednoduše odstranit, musí se pokusy opakovat a mohou život člověka zúžit kolem snahy cítit méně.

Doklady a jejich limity

Přehled empirických studií zjistil, že část literatury naznačuje možný podíl zážitkového vyhýbání na různých formách psychopatologie, a pojmenoval zásadní omezení: chybějící teoretickou integraci a zpřesnění toho, jak se konstrukt operacionalizuje a měří (Chawla a Ostafin, 2007). Autoři přehledu vyzvali k jasnější operacionalizaci a k testům, zda konstrukt přispívá k predikci nad rámec příbuzných konstruktů.

Toto omezení je pro interpretaci důležité. Většina studií je korelačních: lidé s vyšším skórem v dotazníkových měřítkách zážitkového vyhýbání uvádějí také více tísně a příznaků. Tato souvislost je v souladu s tím, že vyhýbání obtíže udržuje, ale také s tím, že tíseň vede k vyhýbání, nebo že obojí odráží obecný sklon prožívat negativní emoce. Web vede zážitkové vyhýbání jako teoreticky důležitý konstrukt se střední mírou jistoty.

Proč může konfrontace pomoci: emoční zpracování a inhibiční učení

Pokud vyhýbání udržuje strach tím, že brání novému učení, pak přiblížení se obávaným zážitkům by mělo takové učení umožnit. To je logika expozičních léčebných postupů.

Teorie emočního zpracování

Foa a Kozak (1986) navrhli, že strach je reprezentován jako paměťová struktura propojující podněty, odpovědi a jejich významy. Aby se tato struktura změnila, musí být aktivována a musí být k dispozici informace, která s ní není slučitelná. Samotná aktivace nestačí a nestačí ani informace předaná bez aktivace. Tato teorie se katarze týká přímo. Říká, že emoční vzrušení může mít na změně podíl, ale jen jako podmínka pro korigující informaci, nikoli jako výboj. Viz emoční zpracování a výzkumná poznámka o klinických pohledech.

Inhibiční učení

Pozdější výklad navazuje na laboratorní výzkum extinkce (Craske, Treanor, Conway, Zbozinek a Vervliet, 2014). Expoziční terapie je u úzkostných poruch účinná, přesto značná část lidí z ní neprofituje nebo se u nich strach po léčbě vrací. Model inhibičního učení navrhuje, že extinkce původní spojení se strachem nevymaže; vytvoří nové, konkurující spojení („po tomto podnětu újma nepřichází“), které je třeba vybavit, aby strach utlumilo. Strach se může vrátit, když se nové učení nevybaví, například v jiném kontextu nebo po uplynutí času.

Model vede ke konkrétním klinickým strategiím, které autoři odlišují od přístupu založeného na habituaci strachu: uspořádat expozici tak, aby byla narušena očekávání, prohlubovat extinkci, občasná posílená extinkce, odstraňování bezpečnostních signálů, obměňování podnětů, využití vybavovacích vodítek, expozice ve více kontextech a pojmenování afektu. Abstrakt výslovně uvádí, že jde o příklady pro klinické odborníky ilustrované kazuistikami. Nejsou to svépomocné pokyny a web expozici bez odborného vedení nedoporučuje.

Souvislost s úlevou je přímá. Podle tohoto výkladu není cílem expozice, aby tíseň během sezení klesla, což by byla úleva, ale aby vzniklo nové učení, které lze později vybavit, což má blíže k vyřešení. Sezení, během něhož úzkost zůstane vysoká, ale obávaný následek nenastane, může naučit víc než sezení, v němž úzkost klesne, protože bylo použito bezpečnostní chování.

Vyhýbání není vždy maladaptivní

Bylo by chybným čtením této literatury usoudit, že každé vyhýbání škodí. Hofmann a Hay (2018) argumentují pro vyvážený přístup. Vyhýbání se obvykle považuje za maladaptivní odpověď, která udržuje úzkostné poruchy, a expoziční léčba únik a bezpečnostní chování nepodporuje. Vyhýbavé chování však může fungovat i jako účinná strategie zvládání, která posiluje vnímanou kontrolu nad prostředím a potenciální hrozbou, a zda je užitečné, závisí na jeho funkci.

Každodenní život to potvrzuje. Opustit skutečně nebezpečnou situaci je vyhýbání, a je to moudré. Přestávka v eskalující hádce může předejít škodě. Rozhodnutí nesledovat před spaním znepokojivé zprávy je výběr situace (Teorie 02). Otázka, ke které perspektiva učení vybízí, nezní „je to vyhýbání?“, ale „co toto chování dělá a čemu mě brání se naučit?“.

Úleva, katarze a vyřešení

Aplikovat teorii učení na katarzi vyžaduje opatrnost. Následující tvrzení jsou interpretací opřenou o výše uvedené teorie.

Katarzní chování může být negativně posilováno. Pokud po křiku, rozbíjení, ventilaci na internetu nebo vyčerpávajícím cvičení klesne napětí, chování je tímto poklesem posíleno. To, že se opakuje, neukazuje, že něco řeší; ukazuje, že přináší úlevu.

Ventilace může fungovat jako únik. Když je nepohodlí hněvu nebo studu vysoké, jeho rychlé vybití může sloužit k ukončení nepohodlí, podobně jako vyhýbání ukončuje strach. To může zabránit pomalejší práci: přehodnotit situaci, promluvit si s dotyčným člověkem nebo snést pocit dost dlouho na to, aby se člověk naučil, že odezní.

Úleva není spolehlivým signálem pokroku. Protože posílení je k příčině lhostejné, pocit „to pomohlo“ je slabým dokladem, že se změnila situace, hodnocení nebo očekávání, které za tím stojí. To je podoba teze tohoto webu v jazyce teorie učení (tvrzení).

Ne každá úleva je vyhýbání. Uklidnit se po konfliktu, aby člověk mohl jasně přemýšlet, je úleva ve službách vyřešení. Rozdíl je v tom, co následuje. Rada Zeptejte se, co se změnilo z toho dělá praktickou otázku.

Kde je teorie sporná

Mechanismy vyhýbání. Zda je vyhýbání udržováno hlavně snížením strachu, očekáváními, nebo zvykem, je předmětem živé debaty a v různých fázích mohou převažovat různé mechanismy.

Status zážitkového vyhýbání. Kritici se ptají, zda je zážitkové vyhýbání odlišným procesem, nebo se výrazně překrývá s neuroticismem a obecnou tísní. Potřebné je lepší měření a longitudinální a experimentální designy.

Habituace versus inhibiční učení. Kliničtí odborníci a výzkumníci se liší v tom, nakolik záleží na poklesu strachu během sezení. Výklad inhibičního učení od něj odvádí pozornost; do jaké míry to zlepšuje výsledky, se stále zkoumá.

Z laboratoře do života. Velká část teorie stojí na experimentech podmiňování, které jsou mnohem jednodušší než emoční život lidí. Její vysvětlující dosah pro každodenní regulaci emocí je věrohodný, ale nedoložený.

Klinická hranice

Vyhýbání, které člověku omezuje život, trvalé spoléhání na návykové látky nebo sebepoškozování při zvládání pocitů a strach, který v čase neslábne, jsou důvody vyhledat posouzení kvalifikovaným odborníkem. Expoziční terapie probíhají s přípravou, souhlasem a oporou a nejsou totéž co záměrně se o samotě konfrontovat s tíživými zážitky. V akutní situaci kontaktujte místní tísňovou linku.

K čemu esej dospívá

Teorie učení přispívá jedním principem, který je jednoduchý, dobře doložený a snadno se zapomíná: úleva posiluje to, co jí předcházelo. Z tohoto principu plynou testovatelné teorie o tom, jak vyhýbání udržuje strach, klinicky vlivný, ale nedokonale měřený pojem zážitkového vyhýbání a výklad, proč přiblížení se obávaným zážitkům může za správných podmínek přinést trvalou změnu. Pro katarzi z toho plyne, že pocit úlevy je důsledek s vlastní mocí utvářet chování. Tato moc nezávisí na tom, zda se cokoli vyřešilo.