Kolektivní emoce a rituál

Emoce, které vznikají mezi lidmi

Většina teorií v této sekci chápe emoci jako něco, co se odehrává uvnitř jedince a poté je vyjádřeno, sdíleno nebo regulováno. Mnoho chvil, které lidé popisují jako katarzní, je však kolektivních. Stadion po prohře společně zpívá; dav na pietním shromáždění ztichne; cizí lidé na koncertě pláčou u stejného akordu; pozůstalí na pohřbu přejdou od zármutku ke společnému smíchu. Lidé často říkají, že je takové zážitky proměnily a že by k té proměně o samotě nedošlo.

Esej se ptá, co o takových chvílích navrhují teorie kolektivních emocí a rituálu, co výzkum měřil a jak se odpovědi vztahují k rozlišení mezi úlevou a vyřešením, na kterém tento web stojí. Empirickou stránku synchronie pokrývá výzkumná poznámka o kolektivní synchronii; tato esej se soustředí na teorie, které za ní stojí.

Durkheim: rituál a obnova skupiny

Sociologická teorie kolektivních emocí začíná studií náboženského života Émila Durkheima z roku 1912 (Durkheim, 1912). Durkheim na základě etnografických zpráv argumentoval, že náboženský rituál je v jádru společenský. Když se skupina sejde a vykonává společné úkony kolem sdílených symbolů, prožívají účastníci zesílenou emoci, která přesahuje to, co by kdokoli z nich cítil sám. Tuto sílu prožívají jako něco, co přichází od něčeho většího, než jsou oni sami. Durkheim to vyložil tak, že to, s čím se setkávají, je v podstatě skupina: rituál činí kolektiv přítomným a pociťovaným. Účastníci odcházejí s obnovenou vazbou ke skupině a jejímu morálnímu řádu.

Pro tuto esej jsou důležité dva rysy teorie. Zaprvé se výslovně týká emocí vytvářených mezi lidmi, společnou přítomností a společným jednáním, nikoli individuálních emocí uvolněných ve společnosti. Zadruhé je její funkce integrační: rituál má obnovovat solidaritu, nikoli řešit individuální problémy.

Durkheimova teorie byla kritizována za funkcionalismus, za spoléhání na zastaralou a zprostředkovanou etnografii a za sklon prezentovat sociální soudržnost jako účel rituálu. Neobsahuje žádné měřené tvrzení. Web ji cituje pro její historický vliv a pro předpovědi, které pozdější výzkum testoval. Páez a kolegové je shrnují jako předpověď, že kolektivní setkání díky sociálnímu sdílení emocí, které vyvolávají, přivádějí účastníky do stavu kolektivní efervescence: pocitu jednoty s ostatními a posílení doprovázeného pozitivním afektem, s obnovenou důvěrou v život a ve společenské instituce (Páez, Rimé, Basabe, Wlodarczyk a Zumeta, 2015).

Collins: řetězce interakčních rituálů

Randall Collins rozšířil Durkheimův výklad z dramatických náboženských obřadů na každodenní setkání (Collins, 2004). V jeho teorii, kterou sám označuje za radikální mikrosociologii, nejsou rituály jen formální události, ale jakákoli interakce se správnými ingrediencemi. Podle standardního shrnutí modelu jsou těmito ingrediencemi tělesná společná přítomnost, hranice mezi účastníky a cizími, vzájemné zaměření pozornosti a sdílená nálada. Když se sejdou a zpětnou vazbou zesílí, rituál se zdaří.

Úspěšné rituály podle Collinse vytvářejí symboly skupinové příslušnosti a nabíjejí jednotlivce emoční energií: pocitem sebedůvěry, nadšení a iniciativy. Neúspěšné rituály emoční energii odčerpávají. Lidé během života přecházejí ze situace do situace a tíhnou k interakcím, v nichž jim jejich kulturní zdroje přinášejí nejlepší zisk emoční energie. Teorie tak propojuje emoční zážitky na mikroúrovni s širšími vzorci společenského života; Collins ji aplikuje na tak odlišné jevy jako rozhovor, kouření a sociální stratifikaci (řetězec interakčních rituálů).

Pro katarzi nabízí Collinsova teorie alternativu k hydraulickému modelu. Emoční vzepětí po úspěšném setkání není uvolněním uloženého pocitu; je to emoční energie interakcí vytvořená. A protože lidé vyhledávají interakce, které ji vytvářejí, teorie předpovídá, že se budou vracet k rituálům, které jim fungují, bez ohledu na to, zda mění cokoli jiného. Kniha je teoretickým rámcem postaveným na mikrosociologickém pozorování, nikoli kvantitativním testem.

Rimé: sdílení a emoční klima

Práce Bernarda Rimého o sociálním sdílení (Teorie 05) nabízí psychologický most mezi individuálními a kolektivními emocemi (Rimé, 2007). Sdílení znovu aktivuje emoci u mluvčího i posluchače a podporuje empatii a emoční sounáležitost. Posluchači sdílejí dál s dalšími. Když emoční událost zasáhne komunitu, je zdrojů sdílení tolik, kolik je členů, a každé sdílení tok znovu nabíjí. Rimé navrhl, že takové řetězce sdílení přispívají k emočnímu klimatu, a předpověděl účinky na soudržnost a solidaritu skupiny i na kolektivní paměť. Tyto kolektivní předpovědi jsou teoretické; jsou v souladu s Durkheimovým výkladem a jeho mechanismus hledají v běžné komunikaci.

Kolektivní efervescence: test Durkheima

Studie setkání

Sto let po Durkheimovi se Páez a kolegové rozhodli jeho předpovědi otestovat jako celek (Páez a kol., 2015). Článek uvádí čtyři studie, dvě korelační, jednu semilongitudinální a jednu experimentální, zaměřené na účast na pozitivně laděných setkáních (folklorní průvody) a negativně laděných setkáních (protestní demonstrace). Napříč studiemi souvisela účast se silnější kolektivní identitou, fúzí identity a sociálním začleněním, s vyšší osobní i kolektivní sebeúctou a účinností, s pozitivnějším afektem a s pozitivnějšími sociálními přesvědčeními. Tyto účinky zprostředkovala vnímaná emoční synchronie s ostatními, označovaná jako emoční sounáležitost. Vyšší vnímaná emoční synchronie souvisela se silnějšími emočními reakcemi, silnější sociální oporou a vyšším přijetím sociálních přesvědčení a hodnot. Autoři také odlišili vnímanou emoční synchronii od flow, které souviselo hlavně s účinností a sebeúctou.

Web tyto doklady hodnotí na úrovni C. Většina výsledků pochází z korelačních a semilongitudinálních designů a abstrakt nepopisuje, s čím experimentální studie manipulovala. Lidé, kteří se rozhodnou jít na průvod, se mohou lišit od těch, kteří nejdou, a vnímaná synchronie je sama sebeposouzením měřeným spolu s výsledky (kolektivní efervescence).

Metaanalýza

Pozdější metaanalytický přehled shrnul výsledky kolektivní efervescence během setkání a demonstrací napříč 50 vzorky (Pizarro a kol., 2022). Kolektivní efervescence souvisela se sebepřesahujícími emocemi, skupinovou identitou, sociálním začleněním, pohodou a kolektivní účinností. Protože shrnuté studie jsou převážně korelační, souvislosti nejsou dokladem, že setkání tyto výsledky způsobují (tvrzení).

Synchronie a tělo

Laboratorní synchronie

Laboratorní experimenty izolují jednu ingredienci rituálu: společný pohyb. Synchronní pohyb nebo ťukání s ostatními zvyšovaly náklonnost k partnerovi i následnou spolupráci, a to i takovou, která vyžadovala osobní oběť (Wiltermuth a Heath, 2009). Ve skupinovém tanečním experimentu synchronie i námaha nezávisle zvyšovaly práh bolesti, nepřímý ukazatel endorfinové aktivity, a obě posilovaly sounáležitost se skupinou (Tarr, Launay, Cohen a Dunbar, 2015). Jde o kontrolované studie s krátkými úlohami a výsledky byly měřeny během aktivity nebo krátce po ní. Viz interpersonální synchronie.

Rituál v terénu

Terénní studie na španělském rituálu chůze po žhavém uhlí měřila dynamiku srdeční frekvence u 38 účastníků (Konvalinka a kol., 2011). Pomocí rekurenčních analýz výzkumníci během třicetiminutového rituálu identifikovali jemné shody vzrušení mezi chodci a diváky, kteří s nimi byli příbuzní, nikoli však mezi chodci a nepříbuznými diváky. Protože se chodci a jejich příbuzní pozorovatelé chovali velmi odlišně, autoři naznačili, že zprostředkující mechanismus může být spíše informační než motorický. Studie ukazuje, že kolektivní rituál může provázet synchronizované vzrušení mezi účinkujícími a přihlížejícími. Měřila sdílené fyziologické vzrušení v jednom rituálu a jedné komunitě; neměřila sdílený prožitek, pohodu ani pozdější výsledky.

Rituál jako regulace

Psychologové v poslední době nabídli rámec, který tyto linie výzkumu propojuje (Hobson, Schroeder, Risen, Xygalatas a Inzlicht, 2018). Integrativní přehled navrhuje, že rituály plní tři regulační funkce: regulaci emocí, výkonových cílových stavů a sociálního propojení. Rozlišuje procesy zdola nahoru, které vycházejí z fyzických vlastností rituálů, jako je opakování, pevnost a synchronie, a procesy shora dolů, které vycházejí z významu, jaký rituály mají pro ty, kdo je vykonávají. Rámec je navržen tak, aby generoval předpovědi; netestuje je.

Z pohledu tohoto rámce jsou rituály, které lidé popisují jako katarzní, regulační hned několika způsoby. Poskytují strukturu, když je situace nejistá; dávají intenzivní emoci schválenou podobu a časovou hranici; směrují pozornost ke sdíleným symbolům; a uvádějí lidi do tělesného i emočního souladu. Regulace je skutečná. Co reguluje a na jak dlouho, jsou empirické otázky.

Rituál a vyřešení

Jak se tyto teorie vztahují k rozlišení mezi úlevou a vyřešením? Následující text je interpretací opřenou o výše uvedené doklady.

Sdílená intenzita se vytváří, neuvolňuje. Durkheim i Collins popisují emoce vytvářené shromážděním, pozorností a synchronií. Vzepětí po koncertě nebo průvodu tomuto popisu odpovídá lépe než hydraulický obraz uložené emoce, která se vypouští (Teorie 01).

Rituály mohou označovat a podporovat přechody. Pohřby, svatby a vzpomínkové akce nenechávají zármutek, změnu ani ztrátu zmizet. Dávají jim sdílenou podobu, veřejně uznávají, co se změnilo, a mobilizují oporu ostatních. V tomto smyslu může rituál k vyřešení přispět, ne tím, že emoci ukončí, ale tím, že lidem pomůže vstoupit do změněné situace spolu s ostatními. Jde o teoretické čtení; zde shrnuté studie dlouhodobé přizpůsobení po takových rituálech neměřily.

Úleva může být odměnou, která lidi přivádí zpět. Collinsova teorie předpovídá, že lidé se vracejí k rituálům, které je nabíjejí emoční energií. Princip učení v Teorii 06 činí podobnou předpověď pro úlevu. Rituál, který spolehlivě přináší emoční energii nebo uvolnění, se může opakovat jen z tohoto důvodu, bez ohledu na to, zda se obtíže, které do něj účastníci přinášejí, mění.

Solidarita není vždy neškodná. Tytéž procesy, které vytvářejí sounáležitost, mohou zostřovat hranice mezi „námi“ a „jimi“. Collinsův model zahrnuje hranici vůči cizím jako ingredienci a zkoumaná setkání zahrnují protesty, jejichž kolektivní účinnost je proti něčemu namířena. Zde citované studie měřily pozitivní výsledky pro účastníky; neměřily účinky na vztahy mezi skupinami a web nemá dostatek dokladů, aby řekl, jak často kolektivní emoce nepřátelství prohlubují.

Doklady jsou krátkodobé. Většina měřených výsledků byla zaznamenána během akce nebo krátce po ní. Není dostatek dokladů, že by kolektivní rytmus nebo setkání v delším období zmírňovaly obtíže, se kterými do nich lidé vstupují (tvrzení).

Umělecké dílo v centru tohoto webu je postaveno na kolektivním zážitku uvolnění a končí řádkem problem_solved: false. Teorie v této eseji vysvětlují, proč mohou obě části platit současně: sdílený zážitek může vytvořit skutečnou emoční energii, propojení a úlevu, a přesto nechat nevyřešené to, co každého přivedlo do davu.

Kde jsou teorie sporné

Funkcionalismus. Durkheimův výklad a do jisté míry i jeho nástupci mohou působit, jako by rituály existovaly proto, aby vytvářely soudržnost. Kritici upozorňují, že rituály také upevňují hierarchii, vylučují a vynucují a že funkce rituálu není totéž co jeho příčina.

Měření kolektivních emocí. „Vnímaná emoční synchronie“ je úsudek účastníka. Fyziologická synchronie, jako ve studii chůze po žhavém uhlí, je jiný konstrukt. Zda jsou lidé, kteří uvádějí, že se cítí naladěni s davem, s ním i fyziologicky synchronizováni, zde citované studie nedokládají, a synchronizované vzrušení neukazuje sdílený prožitek (Teorie 04).

Výběr a kauzalita. Lidé, kteří se setkání účastní, se k tomu rozhodují, často proto, že se se skupinou již identifikují. Korelační designy nedokážou oddělit účinky účasti od vlastností účastníků.

Od laboratorní synchronie ke skutečnému rituálu. Experimenty s ťukáním a skupinový tanec v laboratoři zachycují jen malou část toho, co zahrnuje pohřeb nebo slavnost. Jejich výsledky jsou s teoriemi rituálu v souladu, ale přímo je netestují.

Trvanlivost. Zda účinky kolektivních emocí přetrvávají, a u koho, zůstává z velké části neznámé.

K čemu esej dospívá

Teorie kolektivních emocí popisují něco, co hydraulický model popsat nedokáže: emoce vytvářené mezi lidmi společnou přítomností, sdílenou pozorností, synchronií a významem. Durkheim to pojal jako obnovu skupiny, Collins jako emoční energii vytvořenou úspěšnou interakcí, Rimé jako šíření sdílených emocí do klimatu a současná psychologie jako soubor regulačních funkcí. Výzkum setkání a synchronie je s těmito výklady v souladu, převážně prostřednictvím korelačních a krátkodobých designů. Obraz, který z toho vyvstává, ukazuje rituál jako silný regulátor emocí a sounáležitosti. Podle současných dokladů však není důvodem věřit, že sdílený zážitek uvolnění vyřeší to, co si do něj účastníci přinášejí.