Teorie katarze: od katharsis k empirické hypotéze

Jedno slovo, tři teorie

Katarze se dnes používá, jako by označovala jediný a dobře pochopený proces: emoce se nahromadí, je vyjádřena a člověku se uleví. Slovo ve skutečnosti neslo nejméně tři odlišné teorie, které vznikly za různými účely a které se zodpovídají různým druhům dokladů. První je estetická a patří k výkladu Aristotela. Druhá je klinická a patří k raným dějinám psychoterapie. Třetí je empirická: hypotéza o tom, co se stane s emocí, když je vyjádřena, kterou lze testovat a která testována byla.

Oddělovat je je důležité, protože každá tvrdí něco jiného. Estetická teorie tragédie vypovídá o tom, co publikum získává ze sledování utrpení zobrazeného na jevišti. Klinický model výboje vypovídá o příčině příznaků a o tom, jak ji odstranit. Empirická hypotéza předpovídá, že měřitelná veličina, například hněv nebo tíseň, bude po vyjádření nižší než bez něj. Doklady proti třetí teorii nevyvracejí první a autorita první nemůže zachránit třetí. Esej je prochází v historickém pořadí a pak se ptá, co znamenají pro rozlišení, na kterém tento web stojí: úleva není totéž co vyřešení (viz pracovní definice a výzkumná poznámka o úlevě).

Katharsis u Aristotela

V řečtině patřilo slovo katharsis do dvou oblastí. V lékařství označovalo vypuzení škodlivých látek z těla, v náboženství rituální očistu. Do teorie umění je Aristotelés uvedl jedinou větou v Poetice (1449b), podle níž tragédie skrze soucit a strach dosahuje katarze takových emocí. Pojem tam nevysvětluje a podrobnější výklad se v dochovaném textu nenachází.

Z této věty vyrostly tři rodiny výkladů.

Očista. Podle lékařského čtení tragédie vzbuzuje soucit a strach proto, aby je vypudila, podobně jako lékař vyvolá pročištění, aby odstranil přebytek. Publikum odchází s menším množstvím těchto emocí, než s jakým přišlo. Toto čtení je předkem populární představy o katarzi a obsahuje už hydraulický předpoklad, že emoce je množství, které lze odčerpat.

Zušlechtění. Podle etického čtení tragédie soucit a strach neodstraňuje, ale kultivuje. Diváci se učí cítit je vůči správným předmětům a ve správné míře. Emoce se nevyprazdňuje, ale vychovává. Katarze je zde blíže tréninku než výboji.

Objasnění. Podle intelektuálního čtení se katarze týká událostí dramatu nebo divákova porozumění jim. Tím, že publikum sleduje děj, který je souvislý a pravděpodobný, začne chápat, proč se politováníhodné a strašné věci dějí. Katarze je pak druh vhledu dosaženého skrze emoci, nikoli její uvolnění.

Žádné z těchto čtení nezvítězilo. Textová opora je slabá, každé může citovat jiné Aristotelovy pasáže a volba mezi nimi částečně závisí na tom, jak člověk rekonstruuje jeho širší teorii emocí a umění. Web tuto otázku vede jako nevyřešenou interpretační otázku (viz Výzkumná poznámka 01). Spor stojí za znalost i z psychologického důvodu. Tři čtení odpovídají třem možným odpovědím na empirickou otázku, která přišla mnohem později: odstraní vyjádření emoci, přetvoří ji, nebo pomůže člověku něčemu porozumět? Teorií výboje je jen první z nich.

Klinická teorie: výboj a abreakce

Druhá teorie katarze se objevuje ve Studiích o hysterii Josefa Breuera a Sigmunda Freuda (1895). Jejich kazuistiky popisují pacientky, nejznáměji Breuerovu pacientku známou jako Anna O., jejichž příznaky údajně polevily poté, co si vybavily tíživou vzpomínku a vyjádřily s ní spojenou emoci. Breuer a Freud toto vyjádření nazvali abreakcí a postup katarzní metodou.

Úvahu, na které metoda stojí, je třeba formulovat pečlivě, protože je zdrojem moderního hydraulického obrazu. Model předpokládal, že zážitek běžně vyvolá afekt, který se odžije jednáním, řečí nebo spojením s jinými představami. Když je toto odžití zablokováno, afekt zůstává vázán na vzpomínku a nevybitý afekt udržuje příznak. Živé vybavení vzpomínky a plné vyjádření emoce afekt vybije a s ním zmizí i příznak. Model tedy zachází s afektem jako s něčím podobným zachovávající se veličině: sám od sebe se nerozptýlí, musí někam odejít.

Pro další vývoj jsou důležité dva rysy této teorie. Zaprvé jde o kauzální teorii příznaků. Netvrdí jen, že lidem je po vyjádření emoce lépe, ale že vyjádření odstraňuje příčinu jejich obtíží. Zadruhé doklady, které pro ni byly předloženy, tvořily nekontrolované kazuistiky. Chybělo srovnání s pacienty, kteří si vzpomínky vybavovali bez silného projevu, nebo s těmi, kterým byla věnována pozornost a čas bez vybavování. Takové zprávy mohou ukázat, že zlepšení následovalo po léčbě; nemohou ukázat, že ho způsobila abreakce. Web model výboje vede jako historickou teorii, nikoli jako doložený mechanismus.

Sám Freud od hypnózy a katarzní metody upustil ve prospěch volných asociací, výkladu odporu a pomalejšího procesu, který později nazval propracováním. Jedním z důvodů uváděných v historických pracích je, že úleva po abreakci byla často jen dočasná: příznaky se vracely, pokud se konflikt v jejich pozadí nezměnil. Tento posun lze číst jako ranou, neformální podobu rozlišení mezi úlevou a vyřešením. Výboj mohl pacientce na čas ulevit; pro trvalou změnu se zdálo nutné něco jiného než výboj.

Hydraulický obraz však metodu přežil. Je intuitivní, odpovídá běžným metaforám (upustit páru, dusit to v sobě) a nabízí jednoduché pravidlo: vyjádření je zdravé, zadržování škodí. Populární název tohoto pravidla je ventilace a obraz, který za ním stojí, popisuje slovník jako hydraulický model.

Empirická teorie: testovatelná hypotéza

Psychologie dvacátého století proměnila hydraulický obraz v předpověď: když člověk emoci vyjádří, emoce a chování, které motivuje, by se měly následně snížit. To je katarzní hypotéza v empirické podobě. Její předností je, že se může mýlit.

Operacionalizace katarze

Test hypotézy vyžaduje rozhodnout, co se počítá jako vyjádření a jaký výsledek by měl klesnout. Velká část výzkumu se týkala hněvu, protože hněv má behaviorální výsledek, agresi, který lze v laboratoři měřit. Typický design účastníky rozhněvá, části z nich dá příležitost hněv vyjádřit fyzicky nebo slovně a porovná jejich pozdější hněv a agresi s účastníky, kteří dělali něco jiného nebo nic.

Co zjistily studie hněvu

V jednom z nejznámějších experimentů rozhněvaní účastníci, kteří tloukli do boxovacího pytle a přitom mysleli na člověka, který je vyprovokoval, později uváděli více hněvu a chovali se agresivněji než účastníci, kteří tloukli do pytle a mysleli na fyzickou kondici, nebo ti, kteří seděli v klidu (Bushman, 2002). Výsledek je opakem toho, co model výboje předpovídá. Odpovídá představě, že vyjádření spojené s pozorností k provokaci hněv nacvičuje, místo aby ho spotřebovalo. Podrobnosti jsou ve Výzkumné poznámce 02.

Metaanalýza 154 studií z roku 2024 rozšířila otázku na aktivity, které fyziologické vzrušení zvyšují nebo snižují (Kjærvik a Bushman, 2024). Aktivity snižující vzrušení, například pomalé dýchání nebo relaxace, zmírňovaly hněv a agresi. Aktivity zvyšující vzrušení, včetně některých forem cvičení, nebyly celkově účinné, i když tyto studie byly heterogenní. Pro empirickou hypotézu je závěr přímý: v oblasti, kde byla testována nejdůkladněji, vyjádření skrze vzrušení emoci spolehlivě nesnižuje a za některých podmínek je spojeno s jejím zesílením (tvrzení).

Metaanalýza experimentů regulace emocí ukazuje stejným směrem z jiného úhlu. Soustředění na vlastní pocity nebylo účinným způsobem, jak změnit emoční výsledky, zatímco kognitivní změna měla malý až střední účinek a rozptýlení bylo účinné (Webb, Miles a Sheeran, 2012). Pokud ventilaci chápeme jako trvalou pozornost k pocitu a jeho příčině, literatura o regulaci nedává důvod očekávat, že emoci sníží. Jak ventilace do tohoto rámce zapadá, rozebírá Teorie 02.

Kde vyjádření pomohlo

Empirický příběh neříká jednoduše, že vyjádření je k ničemu. Dvě linie výzkumu našly přínosy a obě jsou poučné v tom, proč.

Ve studiích expresivního psaní lidé, kteří psali o faktech tíživého zážitku i o svých pocitech, později vykazovali ve srovnání s kontrolními skupinami zdravotní přínosy. Analýzy jazyka, který používali, naznačily, že přínos souvisel s vytvářením souvislejšího vyprávění v průběhu sezení, s více slovy vyjadřujícími příčiny a vhled, spíše než s mírou emočního projevu samotného (Pennebaker, 1997).

Ve výzkumu sociálního sdílení emocí se ukazuje, že lidé sdílejí většinu svých emočních zážitků s ostatními a sdílení obecně považují za užitečné. Přehled dokladů přesto dospěl k závěru, že zjištění obecně neodpovídala představě, že sdílení zmírňuje emoční vzpomínku (Rimé a kol., 1998). Pozdější experiment oddělil dvě věci, které může posluchač dělat. Když posluchač odpovídal empaticky, cítili se účastníci více propojeni a měli dojem, že je jim lépe; emoční zotavení měřené o dva dny později nastalo jen tehdy, když posluchač podněcoval kognitivní zpracování, například přerámování (Nils a Rimé, 2012). Podrobně to rozvádí Teorie 05.

Dohromady tato zjištění naznačují, že když po vyjádření následuje měřitelný přínos, souvisí s tím, co člověk se zážitkem kognitivně dělá, a nikoli s výbojem jako takovým (tvrzení). Jde o teoretickou interpretaci vzorce napříč studiemi s různými designy a výsledky a v registru je podle toho hodnocena.

Úvaha o úlevě a vyřešení

Model výboje činí silnou předpověď, kterou nám doklady umožňují rozdělit na dvě části. První část, že lidé po vyjádření emoce často pociťují úlevu, je slučitelná s mnoha každodenními zkušenostmi i se zjištěním, že lidé sdílení hodnotí jako užitečné. Druhá část, že úleva odráží odstranění příčiny emoce, u hněvu podpořena není a u tísně obecně je přinejlepším podmíněná.

První bez druhé může vyvolat několik mechanismů, z nichž žádný není hydraulický.

• Vzrušení odezní. Emoční vzrušení s časem klesá. Cokoli člověk v době poklesu dělá, může být za pokles považováno za zodpovědné.
• Pozornost a opora. Když je člověk vyslechnut, může se tíseň v danou chvíli zmírnit a vztah posílit, aniž by se změnilo hodnocení události.
• Negativní posílení. Chování, které ukončí nepříjemný stav, je posíleno bez ohledu na to, zda řeší příčinu, takže se ho člověk naučí opakovat (Teorie 06).
• Paměť vrcholů a konců. Způsob, jakým epizoda končí, zabarvuje, jak si ji pamatujeme, takže epizoda zakončená uvolněním si může uchovat pověst užitečné, i když se její celkový průběh nezlepšil.

Vyřešení naproti tomu vyžaduje, aby se něco změnilo: situace, význam, který jí člověk přisuzuje, jeho schopnost ji zvládat nebo to, co se z ní naučí. Vyjádření může k čemukoli z toho přispět, zejména když je uspořádáno do vyprávění nebo když se setká s pomocí věc přehodnotit. Vyjádření, které jen opakuje křivdu, může naopak udržovat aktivní hodnocení, jež emoci vytváří. V tomto smyslu je stavový řádek artefaktu, problem_solved: false, tvrzením o mezeře mezi oběma výsledky, nikoli soudem, že úleva nemá cenu.

Kde teorie zůstává sporná

Bylo by přehnané tvrdit, že katarze byla jednoduše vyvrácena. Několik otázek zůstává otevřených.

Význam Aristotelova pojmu. Psychologie nemůže rozhodnout filologický spor. Čtení katarze jako objasnění nebo zušlechtění není experimenty s boxovacím pytlem testováno a je spíše blíže tomu, co popisují doklady o zpracování.

Která emoce a jaké vyjádření. Většina kontrolovaných testů se týká hněvu a agrese v laboratoři se studentskými vzorky. Smutek, strach a stud se liší akčními tendencemi i sociálními funkcemi a závěry o hněvu se na ně automaticky nepřenášejí.

Emoční aktivace v terapii. Několik psychoterapií během léčby emoce záměrně vyvolává, například expoziční terapie úzkosti, v nichž se emoční aktivace spojuje s korigující informací (výzkumná poznámka o klinických pohledech). Tyto přístupy nestojí na výboji; aktivaci chápou jako podmínku nového učení. Zda a kdy k výsledku přispívá emoční intenzita sama o sobě, je otevřená empirická otázka.

Estetický zážitek. Lidé vyhledávají smutnou hudbu, tragédii i rituální nářek a uvádějí, že tyto zážitky mají cenu. Zda tato cena zahrnuje nějaké snížení emoce, nebo spíše význam, propojení či reflexi, laboratorní studie hněvu nezodpovídají (Teorie 08).

Měření. Výsledky jako „snížená emoce“ závisejí na tom, jak se emoce měří. Hlášená úleva, fyziologické zotavení, pozdější chování a zbytková intenzita po několika dnech jsou různé výsledky a studie může najít přínos u jednoho a u jiného žádný (výzkumná poznámka o měření emocí).

K čemu esej dospívá

Dějiny katarze jsou dějinami metafory, která se stala hypotézou. Model výboje dal metafoře klinickou podobu a empirická tradice jí dala podobu, která mohla selhat. Tam, kde byla testována nejpříměji, neobstála: vyjádření, které hněv nacvičuje, je spojeno s více hněvem, nikoli s menším. Tam, kde vyjádření pomohlo, doklady naznačují, že pomoc přišla ze zpracování, propojení a změněného porozumění, což má blíže ke čtení Aristotela jako zušlechtění a objasnění než jako očisty.

Praktický závěr, formulovaný jako interpretace, nikoli jako zjištění, je skromný. Pociťovat úlevu po vyjádření emoce je běžné a samo o sobě to problém není. Není to však doklad, že se něco vyřešilo. K tomu se vyplatí zeptat se, co se, pokud vůbec, změnilo. Esej o procesním modelu a esej o hodnocení popisují, kde k takové změně může dojít.