Teorie hodnocení emocí

Problém, který teorie hodnocení řeší

Tři lidé dostanou od vedoucí stejnou zprávu: „Můžeme si zítra ráno promluvit?“ Jeden pocítí úzkost, druhý zvědavost a třetí, který čeká na rozhodnutí o povýšení, naději. Kdyby emoce byly přímými reakcemi na podněty, stejné podněty by vyvolávaly stejné emoce. Nevyvolávají. A tentýž člověk může k téže události cítit v různých chvílích různé emoce, jak se mění její význam.

Teorie hodnocení tuto variabilitu vysvětlují tím, že mezi událost a emoci vkládají posouzení. Emoci nevytváří událost sama, ale to, co pro člověka znamená: zda na ní záleží, zda jeho cílům pomáhá, nebo škodí, kdo nebo co ji způsobil a zda ji dokáže zvládnout. Základní předpoklad sdílený celou rodinou teorií zní, že emoce jsou adaptivní odpovědi odrážející hodnocení těch rysů prostředí, které jsou pro blaho člověka významné (Moors, Ellsworth, Scherer a Frijda, 2013). Viz heslo hodnocení.

Podle téhož přehledu přístup v šedesátých letech založili Magda Arnoldová a Richard Lazarus a od osmdesátých let jej rozvíjelo několik teoretiků, kteří navrhovali konkrétní varianty a testovali předpovědi. Přehled také upozorňuje, že slovo „hodnocení“ se používá ve velmi odlišných významech, a proto je přesnější mluvit o teoriích hodnocení než o teorii hodnocení.

Lazarus: stres, zvládání a vztahový význam

Richard Lazarus přišel k emocím přes výzkum stresu. V transakčním modelu, který rozvinul se Susan Folkmanovou, není stres vlastností událostí ani lidí, ale vztahu mezi nimi (Lazarus a Folkman, 1984). Rozlišují se dva druhy posouzení. Primární hodnocení se týká toho, zda je něco v sázce: je to relevantní, a jde o újmu, hrozbu, nebo výzvu? Sekundární hodnocení se týká toho, co lze dělat: jaké zdroje a možnosti zvládání jsou k dispozici? Samotné zvládání se dělí na úsilí zaměřené na problém, které působí na situaci, a úsilí zaměřené na emoce, které působí na emoční odpověď. Toto rozlišení předjímá rozdíl mezi úpravou situace a modulací odpovědi v procesním modelu (Teorie 02).

Lazarus to později rozšířil v kognitivně-motivačně-relační teorii emocí (Lazarus, 1991). Článek vymezuje, co musí teorie emocí řešit, včetně toho, zda by fyziologie měla emoci definovat, zda jsou lepší strategií kategorie, nebo dimenze, a jak sladit biologické univerzálie se sociokulturní variabilitou. Poté aplikuje analýzu vzorců hodnocení a ústředních vztahových témat, která z nich vyplývají, na hněv, úzkost, smutek a hrdost. Ústřední vztahové téma shrnuje vztahový význam, který emoci charakterizuje: typ vztahu mezi člověkem a prostředím, který, je-li takto posouzen, vede k této emoci, a ne k jiné. Teorie také dává zvládání místo uvnitř emočního procesu, nejen po něm.

Úvaha je funkční. Pokud jsou emoce odpověďmi na to, na čem záleží, měly by být uspořádány podle druhů významnosti a různé emoce by měly odpovídat různým způsobům, jak na věcech může záležet. Hněv, úzkost a smutek pak nejsou libovolné kategorie, ale odpovědi na rozpoznatelně odlišné situace.

Scherer: model komponentních procesů

Model komponentních procesů Klause Scherera rozvíjí myšlenku hodnocení do podrobnější architektury (Scherer, 2009). Emoce je chápána jako emergentní, dynamický proces založený na subjektivním hodnocení významných událostí. Odlišují jej dva rysy.

Sled hodnoticích kontrol. Místo jednoho celkového posouzení model navrhuje řadu kontrol, které probíhají rychle a mohou se opakovat. Obvykle se seskupují podle otázek, na které odpovídají: Je tato událost pro mě relevantní? Jaké má důsledky pro mé cíle? Dokážu ji zvládnout nebo se jí přizpůsobit? Jak odpovídá sociálním normám a mému sebeobrazu? Výsledek každé kontroly má podle modelu upravovat odpověď v průběhu jejího rozvíjení.

Synchronizované složky. Výsledky hodnocení mají řídit změny několika složek: motivační (akční tendence, jako je přiblížení nebo stažení), fyziologické a expresivní (tvář, hlas, gesta). Emoce je podle tohoto pohledu epizoda, v níž se tyto složky v reakci na hodnocení synchronizují. Subjektivní prožitek je další složkou, která tyto změny integruje a reprezentuje, a jejich kategorizace a pojmenování slovy pro emoce přichází ještě později (Scherer a Moors, 2019).

Model činí vztah mezi hodnocením a emocí výslovným a v principu testovatelným. Pokud sled existuje, měla by manipulace s informací relevantní pro ranou kontrolu ovlivnit odpovědi dříve než informace relevantní pro pozdější kontrolu. Pokud se složky synchronizují, mělo by být jejich propojení během emočních epizod větší než mimo ně. Model komponentních procesů je tak nejmechanističtější verzí teorie hodnocení.

Jaké doklady teorie hodnocení podporují

Doklady pro teorie hodnocení mají několik podob, které se liší tím, co mohou ukázat.

Sebeposouzení hodnocení a emocí. Lidé požádaní, aby si vybavili nebo představili emoční události a ohodnotili je na dimenzích hodnocení, vykazují systematické vzorce: emoce hlášené jako hněv jsou na dimenzích jako původce nebo překážka cíle hodnoceny jinak než emoce hlášené jako smutek. Tyto studie ukazují, že profily hodnocení a pojmenování emocí spolu kovariují. Nemohou ukázat, že hodnocení bylo první, protože obojí se uvádí zpětně a lidé mohou rekonstruovat hodnocení, která k zapamatované emoci pasují.

Manipulace s informacemi relevantními pro hodnocení. Silnější kauzální doklady přinášejí experimenty, které mění například to, zda výsledek způsobil jiný člověk, nebo okolnosti, nebo zda jej lze ovlivnit, a poté měří emoční odpovědi. Přehled Scherera a Moorsové (2019) se soustředí na experimentální studie tohoto druhu, včetně studií vztahu výsledků hodnocení k fyziologii a výrazu. Tato zjištění podporují tvrzení, že manipulovaný význam mění emoční odpovědi.

Načasování a propojení složek. Studie, které měří výraz a fyziologii v jemném časovém rozlišení, testují, zda se složky mění v pořadí, jaké předpovídá model komponentních procesů. Schererův článek z roku 2009 takové doklady na podporu modelu shrnuje. Velká část této práce pochází od zastánců modelu a jde o narativní, nikoli systematickou syntézu.

Celkově jsou doklady v souladu s pohledem, že posouzení významu utváří emoční odpovědi. Zda potvrzují konkrétní architekturu některé z teorií hodnocení, je méně jasné a web taková tvrzení hodnotí jako teorii.

Hodnocení jako cíl přehodnocení

Teorie hodnocení poskytují mechanismus, na který má působit nejprozkoumanější regulační strategie. Přehodnocení znamená změnit hodnocení: nově vyložit událost nebo své cíle ve vztahu k ní tak, aby emoce, která následuje, byla jiná. V procesním modelu je jádrem kognitivní změny (Gross, 2015).

Logika je přímá. Pokud hněv vyplývá z hodnocení události jako zaviněné křivdy, pak by její přehodnocení (dotyčný to nemyslel zle, ztráta je menší, než se zdálo, cíl, který byl zablokován, nebyl tak důležitý) mělo hněv snížit. Emoce se mění, protože se změnilo to, co ji vytváří.

Doklady, že instruovaná kognitivní změna mění emoční výsledky, jsou na úrovni účinku silné: metaanalýza experimentů zjistila malý až střední účinek (Webb, Miles a Sheeran, 2012). Zda účinek vede specificky přes změněná hodnocení, a ne například přes rozptýlení úsilím vytvářet nové výklady, je testováno méně přímo, protože většina studií samotná hodnocení před a po neměří. Web proto mechanismus vede jako teoretické tvrzení se střední mírou jistoty, zatímco samotný účinek stojí na metaanalytických dokladech.

Novější práce také rozlišuje druhy přehodnocení, které se k dimenzím hodnocení vztahují různě. Některé taktiky nově vykládají situaci (co se stalo), jiné přeformulovávají cíle, vůči nimž je hodnocena (na čem záleží), a některé působí na hodnocení samotné emoce (zda je problém takto cítit), nikoli situace (Uusberg a kol., 2023). Toto zpřesnění z teorie hodnocení přirozeně vyplývá: pokud emoce závisejí na několika posouzeních, existuje několik míst, kde se může změnit význam.

Hodnocení, úleva a vyřešení

Teorie hodnocení nabízí přesný způsob, jak formulovat rozlišení, které stojí v centru tohoto webu. Jako interpretace:

• Pokud se hodnocení, které emoci vytváří, nezmění, lze očekávat, že se emoce vrátí, kdykoli se člověk s událostí setká nebo si ji vybaví. Vyjádření, rozptýlení nebo fyziologické zklidnění mohou přinést úlevu, ale vytvářející posouzení zůstává na místě.
• Pokud se hodnocení změní, protože se změní situace, protože přijde nová informace, nebo protože ji člověk vyloží jinak, změní se i emoce, kterou událost vyvolává. To je jeden ze smyslů vyřešení.

To také vysvětluje, proč opakování křivdy při ventilaci může hněv udržovat (Teorie 01). Opakované popisování události jako úmyslné, nespravedlivé křivdy znovu přehrává hodnocení, které hněv vytváří. Emoci nejen vyjadřuje; obnovuje její příčinu.

Teorie hodnocení také varuje před naivním čtením vyřešení. Přehodnocení mění význam, nikoli okolnosti. Když je situace škodlivá a dala by se změnit, hodnocení, podle něhož se zdá přijatelná, může tíseň snížit a přitom škodu ponechat na místě. Lazarusovo rozlišení mezi zvládáním zaměřeným na problém a na emoce to vystihuje: obojí může být adaptivní a které je vhodné, závisí na tom, co lze ovlivnit. Zda je změněné hodnocení přesné, je jiná otázka než to, zda snižuje tíseň.

Kde je teorie hodnocení sporná

Způsobuje hodnocení emoci? Nejsilnější námitka je kauzální. Kritici tvrdí, že dimenze hodnocení mohou popisovat, jak lidé emočním epizodám dodatečně dávají smysl, nikoli kognitivní kroky, které je vytvářejí. V Russellově rámci lze velkou část emoční epizody vysvětlit jako jádrový afekt, základní stav příjemnosti a aktivace, přisouzený nějaké příčině, přičemž procesy podobné hodnocení jsou jednou z ingrediencí, nikoli spouštěčem (Russell, 2003). Teorie konstruovaných emocí jde dál a navrhuje, že emoce se konstruují z predikcí a pojmů (Teorie 04; Barrett, 2016). Teoretici hodnocení odpovídají, že hodnocení nemusí být vědomé, záměrné ani slovní a že experimenty manipulující s významem ukazují kauzální účinky. Web tuto otázku vede jako otevřenou.

Kruhovost. Pokud jsou vzorce hodnocení definovány emocemi, které mají vysvětlovat, hrozí, že teorie platí z definice. Nejostřeji se to týká studií sebeposouzení, v nichž účastníci mohou hodnocení odvozovat ze své znalosti slov pro emoce. Experimentální manipulace s informacemi relevantními pro hodnocení tento problém řeší jen částečně.

Rychlost a automatičnost. Emoce mohou vzniknout velmi rychle, někdy dříve, než člověk dokáže říct, na co reaguje. Teoretici hodnocení odpovídají, že hodnoticí kontroly mohou probíhat na několika úrovních, včetně rychlých a automatických. Kritici namítají, že rozšíření hodnocení na automatické zpracování činí pojem hůře odlišitelným od vnímání nebo učení.

Rozdíly mezi teoriemi hodnocení. Teorie se neshodují v počtu dimenzí hodnocení, jejich pořadí ani v tom, zda probíhají v pevném sledu. Redakční přehled oboru přiznává nevyřešené otázky a kritické námitky (Moors a kol., 2013). Doklady pro obecný předpoklad nejsou doklady pro konkrétní variantu.

K čemu esej dospívá

Teorie hodnocení činí emoce srozumitelnými: vysvětlují, proč emoce odpovídá situaci tak, jak jí člověk rozumí, a proč tatáž situace může vyvolat různé emoce. Jejich ústřední tvrzení, že posouzení významu utváří emoci, je jako obecná teze dobře podpořeno experimentálními manipulacemi významu; jejich podrobnější architektury, včetně sledu kontrol v modelu komponentních procesů, podporují převážně jejich zastánci a zůstávají předmětem debaty. Pro otázku katarze je hodnocení přirozeným místem, kde hledat rozdíl mezi úlevou a vyřešením: vyjádření, které hodnocení ponechá beze změny, může zklidnit, aniž by cokoli změnilo, a změněné hodnocení může změnit emoci samotnou.