Alostáza, alostatická zátěž a zotavení ze stresu

Co může znamenat, že „tělo mění stav“

Popisy katarze mívají tělesnou zápletku. Předtím je sevřená hruď a zaťatá čelist; během je křik, pláč nebo námaha; potom je tělo uvolněné a tiché. Pro mnoho lidí je tento popis fenomenologicky přesný. Otázkou této eseje je, co o takových změnách stavu říká fyziologie a co neříká.

Fyziologie stresu pro to nabízí slovník: aktivace, mediátory, reaktivita, zotavení a dva pojmy, které se snaží propojit krátkodobé odpovědi s dlouhodobým zdravím, alostáza a alostatická zátěž. Každý má vymezený význam, soubor dokladů i kritiky. Esej je postupně vysvětluje a pak se ptá, co z nich plyne pro úlevu a vyřešení.

Od homeostázy k alostáze

Homeostáza

Klasickou představou fyziologické regulace je homeostáza: vnitřní proměnné jako teplota, glykémie a krevní tlak se udržují v rozmezí kolem nastavené hodnoty a odchylky se opravují zpětnou vazbou. Když něco proměnnou od nastavené hodnoty vychýlí, mechanismy chybu zachytí a vrátí ji zpět.

Alostáza jako prediktivní regulace

Peter Sterling a Joseph Eyer zavedli pojem alostáza v kapitole o patologii vzrušení z roku 1988 (Sterling a Eyer, 1988). Slovo se obvykle vykládá jako „stabilita změnou“. Sterling později argument podrobně rozvinul (Sterling, 2012). Předpoklad standardního homeostatického modelu je podle něj chybný: cílem regulace není zachovat stálost vnitřního prostředí, ale průběžně jej upravovat tak, aby podporovalo přežití a rozmnožování. Zpětná vazba, která opravuje chyby až poté, co nastanou, je ze své podstaty neefektivní. Efektivní regulace naopak vyžaduje potřeby předjímat a připravit se na jejich uspokojení dříve, než vzniknou.

Sterling uvádí výhody takové prediktivní regulace: chyby jsou menší a méně časté; kapacity různých složek jsou sladěny; zdroje jsou sdíleny mezi systémy; a chyby se pamatují a využívají ke snížení budoucích chyb. V jeho výkladu tato strategie vyžaduje ústřední koordinaci nervovou soustavou, která integruje mnoho proměnných s předchozí znalostí, aby předvídala potřeby, stanovovala priority a řídila anticipační chování, například přesun na teplejší místo dříve, než nastane chlad.

Praktický důsledek této myšlenky je, že nastavené hodnoty nejsou pevné. Krevní tlak stoupá v očekávání vstávání nebo náročné schůzky, nejen v reakci na pokles. Fyziologické změny během emočních epizod jsou podle tohoto pohledu z velké části anticipační přípravou na jednání (alostáza).

Alostatická zátěž

Pojem

McEwen a Stellar (1993) rozšířili alostázu v čase. Jejich článek zdůrazňuje skrytou cenu chronického stresu pro tělo za dlouhá období, která působí jako predispoziční faktor pro účinky akutních stresových událostí. Alostatickou zátěž definují jako cenu chronického vystavení kolísavé nebo zvýšené nervové či neuroendokrinní odpovědi vyplývající z opakované nebo chronické zátěže prostředí, na kterou jedinec reaguje jako na obzvlášť stresující. Formulace zdůrazňuje kaskádovité vztahy, počínající v raném věku, mezi faktory prostředí a genetickými predispozicemi, které vedou k velkým individuálním rozdílům ve zranitelnosti.

Ochranné a škodlivé účinky

Pozdější přehled vyjádřil ústřední myšlenku pomocí mediátorů (McEwen, 1998). Mediátory stresu jako kortizol a katecholaminy krátkodobě chrání: mobilizují energii, podporují kardiovaskulární odpovědi a připravují organismus na nároky. Když jsou aktivovány chronicky nebo jejich působení není dostatečně ukončeno, přispívají k poškození. Tytéž systémy, které pomáhají při akutní zátěži, mohou při opakovaném nebo trvalém zapojení přispívat k opotřebení (tvrzení).

Tato úvaha je pro katarzi důležitá. Alostatická zátěž není množství uloženého stresu, které čeká na uvolnění. Je to kumulativní fyziologická cena toho, jak často, jak silně a jak dlouho byly systémy aktivovány. Nic v pojmu nenaznačuje, že by ji snížil jediný intenzivní výboj.

Měření zátěže

Aby myšlenku otestovali, sestavili výzkumníci indexy kombinující biomarkery z několika systémů, typicky neuroendokrinního, imunitního, metabolického a kardiovaskulárního. Přehled této práce uvedl, že řada studií používajících takový index prokázala lepší predikci nemocnosti a úmrtnosti nad rámec tradičních metod používaných v biomedicínské praxi (Juster, McEwen a Lupien, 2010). Přehled také uvádí rizikové a ochranné faktory spojené se zvýšenou zátěží.

Web to hodnotí s nízkou mírou jistoty. Studie jsou observační; složení indexu se mezi studiemi liší, což ztěžuje srovnání i syntézu; přehled je narativní, nikoli systematický; a predikce nedokládá, že index měří jediný podkladový proces.

Co se děje během akutní stresové odpovědi

Stručný, záměrně obecný popis pomáhá vykládat tvrzení o tělesném „uvolnění“. Během akutní zátěže obvykle roste aktivita sympatické větve autonomního nervového systému s vlivem na srdeční frekvenci, krevní tlak, dýchání a pocení, zatímco parasympatický vliv na srdce slábne. Osa hypotalamus–hypofýza–nadledviny reaguje pomaleji: kortizol stoupá později než autonomní odpověď a zůstává zvýšený i po ní. Když zátěž skončí, vracejí se tyto systémy k výchozímu stavu různou rychlostí.

Z dokladů, o které se web opírá, plynou tři výhrady.

1. Tyto odpovědi nejsou specifické pro emoce. Metaanalýza 202 studií zjistila, že autonomní odpovědi jednoznačně neodlišovaly jednu kategorii emocí od jiné a uvnitř kategorií se výrazně lišily (Siegel a kol., 2018). Srdeční frekvenci může zvýšit námaha, očekávání, vzrušení i hněv (Teorie 04).
2. Návrat k výchozímu stavu není odstraněním příčiny. Fyziologické proměnné se po většině zátěží vracejí k výchozímu stavu bez ohledu na to, zda byla zátěž vyřešena.
3. Časování se mezi systémy liší. Člověk se může cítit klidný, zatímco pomalejší systém je stále zvýšený, nebo se může cítit neklidný, když se srdeční frekvence už normalizovala.

Zotavení: opomíjená polovina

Pokud alostatická zátěž odráží, jak dlouho aktivace trvá, mělo by zotavení záležet stejně jako reaktivita. Linden, Earle, Gerin a Christenfeld (1997) to zkoumali. Ze 105 studií fyziologické reaktivity publikovaných ve čtyřech předních časopisech za dva roky 63 % sbíralo data o zotavení, ale jen 23 % je uvedlo. Autoři dospěli k závěru, že zotavení bylo opomíjeno, argumentovali pro jeho koncepční i ekologický význam a upozornili, že studie s protokoly zotavení odhalily zjištění, která nebyla patrná ze samotného srovnání reaktivity.

Jde o metodologický bod, ale katarze se týká přímo. Katarzní epizoda se obvykle popisuje jazykem zotavení: stavem potom. Fyziologicky může být zotavení rychlé nebo pomalé, úplné nebo neúplné a může ho přerušit nová aktivace. Jak zotavení po emoční epizodě probíhá, je jiná otázka než to, jak intenzivní epizoda byla.

Perseverativní kognice

Proč by aktivace měla přetrvávat i po skončení stresoru? Brosschot, Gerin a Thayer (2006) navrhli hypotézu perseverativní kognice. Obavy a ruminace jsou běžnými odpověďmi na stres, biopsychologické modely se však soustředily převážně na aktivaci během stresorů. Autoři argumentovali, že perseverativní kognice prodlužuje stresovou afektivní i fyziologickou aktivaci, a to jak v očekávání stresorů, tak po nich. Shrnuli doklady, že obavy, ruminace a anticipační stres jsou spojeny se zvýšenou kardiovaskulární, endokrinní, imunitní a neuroviscerální aktivitou, a zjištění označili za předběžnou podporu (perseverativní kognice).

To propojuje fyziologii stresu s regulací emocí. Člověk, který konflikt opakovaně přehrává, ať o samotě, nebo při ventilaci, může prodlužovat fyziologickou epizodu stejně jako emoční. Souvislost není dokladem, že ruminace způsobuje nemoc, a autoři předběžný status své hypotézy výslovně uvádějí. Je to však věrohodná cesta, jak by způsob zacházení s emocí mohl ovlivnit trvání aktivace. Viz také ruminace.

Sociální kontext

Fyziologický stres neprobíhá izolovaně. Vnímaná dostupnost opory podle zjištění tlumí dopady stresu, zatímco sociální integrace má na pohodu přímý účinek, převážně v observačních studiích (Cohen a Wills, 1985). Rozebírá to výzkumná poznámka o stresu a sociálním tlumení. Pro alostatickou zátěž z toho plyne, že četnost a trvání aktivace závisejí na okolnostech a vztazích stejně jako na individuálních odpovědích.

Kritika: přidává alostáza něco?

Rámec alostázy se hojně používá, ale není všeobecně přijímán. Day (2005) nabízí přímou kritiku. Zkoumá argumenty pro doplnění homeostázy o alostázu a alostatickou zátěž a dochází k závěru, že pojem alostázy byl zaveden převážně v důsledku nedorozumění ohledně homeostázy; že z hlediska porozumění fungování organismu není jasné, že by alostáza nebo alostatická zátěž nabízely něco, co by nebylo zřejmé nebo odvoditelné z přesného čtení homeostázy; a že snaha podřadit stres pod alostázu slučuje studium homeostatických a stresových odpovědí, přestože existují doklady o drahách, které si označení stresových okruhů zaslouží.

Web tuto kritiku vede jako sporné stanovisko. Její síla je koncepční. Nepopírá, že chronický stres má svou cenu ani že anticipační regulace probíhá. Ptá se, zda jsou nové pojmy potřeba a zda pojem stresu vyjasňují, nebo rozmazávají. Čtenáři by měli „alostatickou zátěž“ chápat jako užitečnou organizující myšlenku se spornými hranicemi, nikoli jako měřenou veličinu.

Alostáza, katarze a vyřešení

Co z této teorie plyne pro představu, že katarze stres uvolňuje? Následující text je interpretací opřenou o výše uvedené doklady.

Uvolnění není totéž co zotavení. Mnoho katarzních činností, například křik, bití do něčeho, intenzivní pláč nebo vyčerpávající cvičení, fyziologickou aktivaci nejprve zvýší, než klesne. Pociťovaná úleva potom se kryje s návratem k výchozímu stavu. K tomu návratu by došlo tak jako tak, jakmile aktivace skončí. S tímto čtením je v souladu metaanalytické zjištění, že aktivity snižující vzrušení hněv zmírňovaly, zatímco aktivity zvyšující vzrušení nebyly celkově účinné (Výzkumná poznámka 02).

Zátěž je kumulativní, ne uložená. Podle modelu alostatické zátěže záleží pro dlouhodobou cenu na opakované a prodloužené aktivaci. Epizoda uvolnění od zátěže nic neodečítá; pokud přidá další vlnu aktivace nebo po ní následuje ruminace, může ji prodloužit. Pro kvantifikaci u konkrétní činnosti není dostatek dokladů.

Vyřešení působí na expozici a trvání. Pokud se stresor opakuje nebo je opakovaně přehráván v myšlenkách, aktivace se vrací. Změny, které snižují opakování (změna situace), zkracují aktivaci (účinná regulace, opora) nebo omezují perseverativní kognici, působí na proměnné, které model identifikuje. Úleva, která je ponechá beze změny, ponechá beze změny i vzorec aktivace.

Pocit klidu vypovídá, ale omezeně. Subjektivní pocit klidu po epizodě v mnoha situacích souvisí s fyziologickým zotavením, systémy se však zotavují různou rychlostí a sebeposouzení není měřítkem zátěže.

Klinická hranice

Přetrvávající tělesné potíže, problémy se spánkem nebo tíseň, která nepolevuje, jsou důvodem obrátit se na lékaře nebo odborníka na duševní zdraví. Pojmy jako alostatická zátěž jsou výzkumné konstrukty; nejsou to klinické testy a nic na tomto webu nehodnotí stresovou fyziologii žádného čtenáře.

K čemu esej dospívá

Fyziologie stresu dává představě, že tělo mění stav, přesný smysl. Aktivace je anticipační a krátkodobě ochranná; její cena narůstá s opakováním a trváním; zotavení je samostatný a často opomíjený proces; a obavy a ruminace jsou spojeny s aktivací, která přetrvává svou příčinu. Rámec alostázy tyto myšlenky uspořádává a bývá kritizován za to, že k homeostáze přidává málo. Nic z toho nepodporuje obraz stresu jako uloženého množství, které uvolní intenzivní epizoda. Podle tohoto výkladu určuje dlouhodobou fyziologickou cenu to, jak často a jak dlouho jsou systémy zapojeny, a proto otázka, co se po úlevě změnilo, má smysl fyziologicky stejně jako psychologicky.