Ruminace a opakující se myšlení: proč se znovu přehrávání může zdát jako zpracování

Proč to patří do knihovny o katarzi

Myšlenka katarze má kognitivního příbuzného. Tam, kde hydraulický model říká, že emoci je třeba vypustit, jeho kognitivní verze říká, že bolestný zážitek je třeba probírat, dokud nebude zpracován. Znovu jej přehrávat, vracet se k rozhovoru, ptát se, proč se to stalo, a představovat si, co mělo zaznít, se zdá být přesně tímto zpracováním. Většinou to však nikam nevede a výzkum ruminace pomáhá vysvětlit proč.

Tato poznámka rozlišuje druhy opakujícího se myšlení, shrnuje experimentální, klinické doklady a doklady ze vzorkování zážitků o jejich důsledcích a zabývá se otázkou z názvu: proč se nekonstruktivní opakující se myšlení tak snadno plete se zpracováním.

Opakující se myšlení není jen jedno

Watkins (2008) shrnul literaturu o opakujícím se myšlení, široké kategorii zahrnující ruminaci, obavy, reflexi, řešení problémů i mentální nácvik. Opakované myšlení o sobě a svých starostech je běžné a může mít konstruktivní i nekonstruktivní důsledky. Přehled navrhl, že rozdíl závisí na třech faktorech: na valenci obsahu myšlenek, na kontextu, v němž myšlení probíhá, a na úrovni konstruálu, tedy na tom, zda je myšlení abstraktní, nebo konkrétní.

Poslední faktor je v praxi nejužitečnější. Abstraktní opakující se myšlení je hodnoticí a obecné: proč se to vždycky stane zrovna mně, co to o mně vypovídá, co když se to nikdy nezmění. Konkrétní opakující se myšlení je specifické a zaměřené na průběh: jak přesně se situace vyvíjela, co se stalo těsně předtím, než se věci pokazily, co by šlo příště udělat jinak. Přehled zjistil, že abstraktní zpracování bývá spojeno s nekonstruktivními výsledky, zatímco konkrétní zpracování může podporovat řešení problémů a zotavení.

Příbuzné rozlišení se objevuje v dotazníkovém výzkumu mezi hloubáním (brooding), tedy pasivním srovnáváním vlastní situace s nějakým nedosaženým standardem, a reflexí či reflektivním přemítáním, tedy účelnějším obrácením se dovnitř s cílem problému porozumět nebo jej vyřešit. Pojem vymezuje slovník.

S čím ruminace souvisí

Nolen-Hoeksemová, Wisco a Lyubomirská (2008) shrnuly teorii stylů reakce a výzkum, který z ní vzešel. Ruminace, opakované a pasivní zaměření na vlastní tíseň a její příčiny a důsledky, předpovídá nástup depresivních epizod a souvisí s řadou dalších forem psychopatologie; v experimentech pozitivní rozptýlení zmírňovalo depresivní náladu ve srovnání s ruminací.

Na úrovni souhrnných dokladů metaanalyticky zpracovali Aldao, Nolen-Hoeksemová a Schweizerová (2010) 114 studií, které vztahovaly strategie regulace emocí k symptomům úzkosti, deprese, poruch příjmu potravy a poruch souvisejících s návykovými látkami. Ruminace vykazovala ze všech zkoumaných strategií nejsilnější souvislost se symptomy. Protože většina shrnutých studií je korelačních, dokládá to robustní souvislost, nikoli to, že ruminace symptomy způsobuje (Výzkumná poznámka 08).

Watkins a Robertsová (2020) shrnuli pozdější výzkum a důsledky, které se ruminaci připisují: zesilování a prodlužování negativní nálady, narušování řešení problémů a instrumentálního chování, snižování citlivosti na měnící se kontingence, zranitelnost napříč úzkostí, depresí, psychózou, nespavostí a impulzivním chováním, narušování terapie a udržování fyziologických stresových reakcí. Jde o shrnutí rozsáhlé literatury různého designu a kauzální tvrzení mezi nimi stojí hlavně na experimentech popsaných dále.

Experimenty: co dělá navozená ruminace

Korelace nemohou ukázat směr, proto jsou klíčové experimenty, které ruminaci navozují. Lyubomirská a Nolen-Hoeksemová (1995) provedly tři studie s dysforickými a nedysforickými studenty, u nichž bylo navozeno buď ruminativní zaměření na vlastní pocity a osobní vlastnosti, nebo rozptýlení. V první studii volili dysforičtí účastníci po ruminaci negativnější a zkreslenější výklady hypotetických situací než dysforičtí účastníci po rozptýlení nebo nedysforičtí účastníci. Ve druhé byli dysforičtí ruminující pesimističtější ohledně pozitivních událostí ve své budoucnosti. Ve třetí navrhovali méně účinná řešení mezilidských problémů. Ve všech třech studiích byli dysforičtí účastníci po rozptýlení stejně optimističtí a efektivní jako nedysforičtí.

Výsledek je pro otázku katarze důležitý, protože ruminativní indukce byla obsahově pozváním k přemýšlení o vlastních pocitech. Při skleslé náladě toto zaměření nepřineslo lepší porozumění; přineslo negativnější výklad a horší řešení.

Watkins a Mouldsová (2005) se pak ptali, zda škoda spočívá v zaměření na příznaky jako takovém, nebo ve způsobu tohoto zaměření. U 40 pacientů s depresí a 40 kontrolních osob, které depresi nikdy neprodělaly, hodnotili řešení sociálních problémů před verzemi ruminace zaměřené na příznaky a po nich; tyto verze navozovaly buď abstraktní, nebo konkrétní zaměření na sebe. U pacientů s depresí zlepšilo konkrétní zaměření řešení problémů ve srovnání s abstraktním. Autoři uzavírají, že účinek ruminace na řešení problémů určuje konkrétní způsob zaměření na příznaky, nikoli zaměření na příznaky samo. Totéž téma promýšlené jiným způsobem mělo jiný důsledek.

Každodenní život: smyčka mezi ruminací a náladou

Laboratorní indukce trvají minuty. Moberly a Watkins (2008) použili vzorkování zážitků, aby zjistili, jak spolu ruminace a nálada souvisejí v běžném životě. Devadesát tři dospělých zaznamenávalo okamžité ruminativní zaměření na sebe a negativní afekt v kvazináhodných intervalech osmkrát denně po dobu týdne. Skóre dispoziční ruminace souviselo s větší okamžitou ruminací během týdne. Ve stejném okamžiku ruminace pozitivně souvisela s negativním afektem. V čase ruminativní zaměření předpovídalo negativní afekt v dalším měření a negativní afekt zároveň předpovídal ruminativní zaměření v dalším měření. S vyšším průměrným negativním afektem souviselo hloubání, nikoli reflektivní přemítání.

Vzájemný vzorec odpovídá sebeudržující smyčce: skleslá nálada vybízí k ruminaci a ruminace skleslost prohlubuje. Jde o souvislost v opakovaných pozorováních, nikoli o doklad příčiny, ale odpovídá experimentálním zjištěním a pomáhá vysvětlit, proč ruminace, jakmile začne, může trvat hodiny či dny.

Proč se znovu přehrávání zdá jako zpracování

Výše uvedený výzkum přímo neměří, jak ruminace působí zevnitř, takže tento oddíl je výkladem, který s doklady souhlasí, nikoli zjištěním.

Zaprvé, ruminace se týká problému. Má stejné téma jako řešení problémů a často ji provází záměr porozumět. Watkins (2008) zdůrazňuje, že opakované myšlení o starosti může být konstruktivní, a proto je zevnitř obtížné poznat, zda konkrétní epizoda pomáhá.

Zadruhé, abstraktní otázky působí hluboce. „Proč se to stalo?“ a „co to o mně vypovídá?“ se zdají závažnější než „co řeknu v úterý?“. Experimenty přesto ukazují, že řešení problémů zlepšil právě konkrétní způsob.

Zatřetí, Watkins a Robertsová (2020) navrhují model nazvaný H-EX-A-GO-N, podle něhož se ruminace vyvíjí z ulpívání na nevyřešených cílech v naučený návyk, zahrnující sklon zpracovávat negativní informace abstraktně, zejména při slabé exekutivní kontrole a negativním zkreslení zpracování informací. Pokud je ruminace zčásti návykem spouštěným připomínkami nevyřešených cílů, bude se spouštět automaticky a působit účelně, i když nepřináší nic nového. Model je návrhem integrujícím experimentální doklady, nikoli doloženým vysvětlením.

Začtvrté, ruminace může přinášet jakousi dočasnou úlevu: pocit, že se člověk problémem zabýval. Úleva, která následuje po určitém chování, obvykle zvyšuje pravděpodobnost jeho opakování, ať už něco řeší, nebo ne (Výzkumná poznámka 04). Pro ruminaci však tato souvislost v zde citovaných zdrojích přímo testována nebyla.

Z tohoto rozboru plyne praktický test. Zpracování obvykle něco přinese: novou informaci, změněný výklad, rozhodnutí nebo čin. Smyčka, která se vrací k téže otázce v týchž slovech, se stejným pocitem, a nic z toho nepřináší, je pravděpodobněji ruminací než zpracováním.

Co nekonstruktivní opakující se myšlení snižuje

Několik výzkumných linií ukazuje způsoby, jak ruminaci změnit, místo abychom se ji snažili vyčerpat.

Změna způsobu. Výše popsané experimenty ukazují, že přechod od abstraktního ke konkrétnímu myšlení o stejném problému změnil jeho vliv na řešení problémů. Jádrem tohoto posunu je ptát se, jak konkrétně, místo proč.

Změna perspektivy. Kross, Ayduková a Mischel (2005) zjistili, že uvažování o rozrušujícím zážitku z perspektivy odstupu, jako pozorovatel, snížilo emoční reaktivitu i ruminaci ve srovnání s ponořeným vybavováním.

Změna pozornosti. V experimentech Lyubomirské a Nolen-Hoeksemové zanechalo rozptýlení dysforické účastníky stejně optimistické a efektivní jako nedysforické a přehled Nolen-Hoeksemové a kolegyň uvádí, že pozitivní rozptýlení zmírňovalo depresivní náladu. Rozptýlení problém neřeší, ale může smyčku přerušit na dost dlouho, aby bylo později možné konkrétní myšlení.

Časové ohraničení. McGowanová a Beharová (2013) náhodně přidělily 53 lidí s vysokým sklonem k obavám buď ke dvěma týdnům tréninku kontroly podnětů, tedy k denně vymezenému třicetiminutovému období obav na určeném místě, nebo ke kontrolní podmínce soustředěných obav, v níž měli účastníci pokyn nevyhýbat se přirozeně vznikajícím obavám. Kontrola podnětů vedla k většímu snížení obav, úzkosti, negativního afektu a nespavosti, nikoli však deprese nebo pozitivního afektu. Studie se týká obav, nikoli ruminace, je malá a předběžná a nemůže ukázat dlouhodobé účinky.

Léčba zaměřená na ruminaci. Watkins a kolegové (2011) randomizovali 42 lidí s reziduální depresí nereagující na medikaci k běžné léčbě, nebo k běžné léčbě doplněné až o 12 sezení kognitivně-behaviorální terapie zaměřené na ruminaci. Přidání terapie zaměřené na ruminaci zlepšilo reziduální příznaky a míru remise a účinky byly zprostředkovány změnou ruminace. Studii chyběla kontrolní skupina s kontrolou pozornosti, takže nedokáže oddělit specifický obsah terapie od nespecifických účinků terapie navíc.

Spánek. V metaanalýze 65 studií intervence, které zlepšily spánek, snížily také ruminaci (g+ = -0,49) (Scott a kol., 2021; Výzkumná poznámka 13).

Význam pro katarzi

Ruminace a ventilace mají společnou strukturu. Obě udržují pozornost u zdroje tísně, obě působí jako dělání něčeho a po obou může následovat pocit, že se něco vybilo nebo zpracovalo. V experimentech s ventilací vedlo bušení do pytle při myšlenkách na provokatéra, tedy spojení námahy a ruminace, k největšímu hněvu (Výzkumná poznámka 02). V experimentech s ruminací vedlo zaměření na vlastní pocity při skleslé náladě k negativnějšímu výkladu a horšímu řešení problémů.

Alternativou v obou případech není potlačení. Je jí změna toho, jak problém držíme: konkrétně místo abstraktně, s odstupem místo ponoření, v ohraničeném čase místo celý den a s výhledem na další krok.

Praktické důsledky a jejich limity

• Všimněte si smyčky. Tatáž otázka v týchž slovech bez nové informace je signálem ke změně způsobu.
• Přejděte od proč k jak. Konkrétně popište, co se stalo, kdy a v jakém pořadí a co by šlo udělat dál.
• Poodstupte. Popište situaci tak, jak by ji viděl pozorovatel.
• Vyhraďte si na to čas. Pokud teď nelze nic udělat, odložte starost na pevně stanovené, omezené období.
• K přerušení využijte pohlcující činnost. Rozptýlení není řešením, ale může smyčku přerušit.

Jde o úvahy odvozené z dokladů; kombinace nebyla jako celek testována a rada o přerušení ruminace konkrétními kroky uvádí její limity. Ruminace, která s nízkou náladou nebo úzkostí přetrvává týdny, je důvodem k odbornému posouzení; existuje strukturovaná léčba, která na ni cílí.

Limity důkazů

Většina dokladů spojujících ruminaci se symptomy je korelačních. Experimentální indukce jsou krátké a většinou prováděné se studenty nebo malými klinickými vzorky. Studie se vzorkováním zážitků ukazuje vzájemnou souvislost, nikoli příčinu. Studie léčby byla malá a postrádala kontrolu pozornosti a studie obav byla předběžná a týkala se obav. Vysvětlení, proč se ruminace zdá jako zpracování, je výkladem, který s doklady souhlasí, nikoli naměřeným zjištěním. Registr důkazů zaznamenává úroveň a datum revize každého tvrzení.