Hudba a regulace emocí: co poslech může a nemůže změnit

Proč lidé sahají po hudbě

Jen málo regulačních nástrojů se používá tak snadno jako hudba. Je k dispozici v telefonu, nevyžaduje žádný návod, lze ji použít o samotě i s druhými a působí zároveň na pozornost, tělesné vzrušení i význam. Výzkum každodenního využívání hudby vychází právě z tohoto pozorování. Cook, Roy a Welker (2019) uvádějí svou studii konstatováním, že lidé hudbu často používají k regulaci emocí, a Saarikallio (2011) popisuje emoční seberegulaci jako jeden z nejdůležitějších důvodů, proč se lidé hudbě věnují v každém věku.

Pro tuto knihovnu je tato četnost podstatná. Hudba je nejzjevnějším médiem procesu artefaktu, opakování, synchronizace a výboje, a právě jejím prostřednictvím mnoho lidí hledá něco, co by nazvali katarzí. Otázky jsou proto praktické: co se mění, když lidé hudbu používají k regulaci emocí, jak spolehlivé tyto změny jsou a jaký druh změny důkazy nepokrývají.

Je třeba po celou dobu rozlišovat dva pojmy. Hudební intervence jsou strukturovaná využití hudby, obvykle poslechu, poskytovaná ve studii nebo v péči a porovnávaná s kontrolní podmínkou. Regulace emocí pomocí hudby (slovník) je to, co lidé dělají z vlastního podnětu, když si hudbu vybírají, aby nějaký stav vytvořili, změnili nebo udrželi. To první se zkoumá převážně randomizovanými studiemi, to druhé převážně rozhovory a dotazníky. Odpovídají na odlišné otázky.

Co metaanalýzy ukazují o ukazatelích stresu

De Witte, Spruit, van Hooren, Moonen a Stams (2020) shrnuli randomizované kontrolované studie hudebních intervencí zaměřených na snížení stresu. Provedli dvě víceúrovňové metaanalýzy 104 randomizovaných studií se 327 velikostmi účinku a 9 617 účastníky, jednu pro fyziologické a jednu pro psychické výsledky. Mezi fyziologické výsledky patřila srdeční frekvence, krevní tlak a hladiny hormonů; mezi psychické prožitky jako neklid, úzkost a nervozita.

Hudební intervence měly celkově statisticky významný účinek na snížení stresu v obou oblastech. Standardizovaný rozdíl průměrů činil d = 0,380 u fyziologických a d = 0,545 u psychických výsledků. Podle běžně používaných konvencí pro popis velikosti účinku jde o malé až střední a o střední účinky. Výsledky moderoval typ měřeného ukazatele: účinky byly větší na srdeční frekvenci (d = 0,456) než na krevní tlak (d = 0,343) nebo hladiny hormonů (d = 0,349).

Způsob, jak tyto důkazy číst, určují tři jejich vlastnosti.

Fyziologické a psychické výsledky nejsou totéž. Větší účinek na uváděný stres než na fyziologická měření odpovídá obecnému zjištění, že to, jak se lidé cítí, a to, co dělá jejich autonomní a endokrinní systém, spolu souvisí, ale překrývá se jen zčásti (Výzkumná poznámka 05). Člověk může uvádět, že je klidnější, dříve, než se srdeční frekvence nebo kortizol výrazně změní, a může to být i obráceně. Žádné z těchto měření není „skutečný“ stres; jsou to různé signály, které podporují různé inference.

Souhrnný účinek je průměr přes různorodé studie. Studie se lišily tím, kdo se jich účastnil, jaká hudba se použila, jak dlouho sezení trvala a co se měřilo. Už samotná analýza moderátorů podle typu výsledku ukazuje, že účinky nejsou jednotné. Souhrnné d nepředpovídá, co udělá konkrétní skladba pro konkrétního člověka.

Výsledky jsou stresové stavy, ne stresory. Studie měří změnu reakcí spojených se stresem, obvykle během intervence nebo krátce po ní. Neměří, zda se změnily okolnosti, které stres vyvolaly. Tomuto rozlišení se věnuje Výzkumná poznámka 04 a platí zde beze změny.

Kdo sahá po hudbě a co to ukazuje a neukazuje

Miranda a Blais-Rochette (2020) si položili užší otázku: používají lidé, kteří jsou emočně méně stabilní, hudbu k regulaci emocí častěji? Metaanalyticky zpracovali 13 korelačních studií s celkem 2 641 účastníky a zjistili statisticky významnou pozitivní korelaci mezi neuroticismem a regulací emocí poslechem hudby, r = 0,22 (95% CI 0,17 až 0,27), bez známek významné heterogenity mezi studiemi. Autoři vztah označují za relativně mírný a naznačují, že lidé s vyšším neuroticismem mohou mít větší sklon využívat poslech hudby jako dostupný zdroj pro zvládání negativních emocí v každodenním životě.

Toto zjištění lze snadno přečíst příliš silně oběma směry. Neukazuje, že využívání hudby neuroticismus zvyšuje, ani že ho snižuje. Ukazuje, že se obojí spolu vyskytuje. Věrohodný výklad je, že lidé, kteří negativní emoce prožívají častěji, také častěji sahají po nástroji, který je vždy po ruce. Zda jim tento nástroj pak pomáhá, nechává je tam, kde byli, nebo v některých případech udržuje negativní stav aktivní, je samostatná otázka, na kterou korelační designy odpovědět nemohou.

Strategie, které lidé popisují

Saarikallio a Erkkilä (2007) vytvořili teoretický model role hudby v regulaci nálady dospívajících na základě skupinových rozhovorů a navazujících formulářů s osmi dospívajícími, analyzovaných metodami zakotvené teorie. Model popisuje regulaci nálady hudbou jako proces naplňování osobních cílů týkajících se nálady prostřednictvím různých hudebních činností. Strategie, které rozlišuje a které se později staly základem dotazníkových měření, jsou:

• Zábava: vytvoření příjemné atmosféry a udržení nebo zlepšení dobré nálady.
• Oživení: získání nové energie nebo uvolnění při únavě či stresu.
• Silný zážitek: vyhledávání intenzivních emočních prožitků.
• Rozptýlení: odvedení pozornosti od nechtěných myšlenek nebo pocitů.
• Vybití: uvolnění negativní emoce, jako je hněv nebo smutek, prostřednictvím hudby, která ji vyjadřuje.
• Mentální práce: využití hudby jako rámce pro přemýšlení o emočních starostech a jejich přehodnocení.
• Útěcha: hledání útěchy a pocitu porozumění ve smutku nebo trápení.

Seznam je užitečný, protože ukazuje, že „poslouchat hudbu, abych se cítil lépe“ zahrnuje několik odlišných funkcí. Rozptýlení odvádí pozornost od starosti. Vybití emoci vyjadřuje. Mentální práce u starosti zůstává a mění, jak jí člověk rozumí, což připomíná přehodnocení. Útěcha připomíná hledání opory. Tyto funkce nejsou zaměnitelné a širší výzkum regulace emocí naznačuje, že od nich nelze očekávat stejné důsledky.

Saarikallio (2011) rozšířila otázku na dospělost pomocí skupinových rozhovorů s 21 lidmi ve věku 21 až 70 let. Základní povaha regulace, včetně cílů a strategií, zůstávala napříč dospělostí velmi podobná. Objevily se však i změny, které spadaly do tří typů: změna s věkem, výkyvy spojené s životními událostmi a změny kolem odchodu do důchodu. Obě studie jsou kvalitativní a malé. Popisují, co lidé dělají a jak to vysvětlují; účinky neměří.

Cook, Roy a Welker (2019) k tématu přistoupili dotazníkovým šetřením u 794 vysokoškolských studentů, v němž hudební preference vztahovali k uváděnému využívání hudby k regulaci. Preference popu, rapu/hip-hopu, soulu/funku a elektronické/taneční hudby pozitivně souvisely s využíváním hudby ke zvýšení emočního vzrušení. Preference soulu/funku souvisela také s využíváním hudby ke zvýšení pozitivních a snížení negativních emocí. Obecněji souvisela preference energické a rytmické hudby pozitivně se všemi zkoumanými formami hudební regulace emocí. Autoři upozorňují, že budoucí výzkum by musel ověřit, jak účinné různé druhy hudby skutečně jsou; studie měřila preference a uváděné využívání, nikoli výsledky.

Obor s volnými pojmy

Baltazar a Saarikallio (2016) provedli kritický integrativní přehled výzkumu afektivní seberegulace hudbou: systematicky prohledali publikace z let 1994 až 2014 (od ledna 1994 do června 2014) a k analýze vybrali 34 z nich. Zkoumali, co studie říkají o čtyřech úrovních: cílech, strategiích, taktikách a mechanismech. Tyto úrovně nebyly zkoumány se stejnou váhou ani přesností a přehled zjistil napříč publikacemi značnou nekonzistenci terminologie a pojmovou nepřesnost, kterou ještě zhoršovala absence sdíleného modelu.

Nejde o technickou poznámku pod čarou. Když je „vybití“ v jedné studii „ventilací“ v druhé a „emočním uvolněním“ ve třetí, je obtížné vyvozovat souhrnné závěry o kterékoli jednotlivé strategii. Praktickým důsledkem pro čtenáře je opatrnost vůči tvrzením typu „hudební strategie X funguje“: strategie nemusí být ve shrnovaných studiích definována stejně.

Potěšení, odměna a opatrné formulace

Salimpoor a kolegové (2011) použili pozitronovou emisní tomografii s [11C]raclopridem spolu s psychofyziologickými měřeními u posluchačů, kteří poslouchali hudbu vyvolávající u nich intenzivní potěšení. Měření PET odpovídalo uvolnění endogenního dopaminu ve striatu v okamžiku vrcholného emočního vzrušení. Při funkční magnetické rezonanci se stejnými posluchači a podněty souvisela aktivita v nucleus caudatus spíše s očekáváním vrcholných reakcí a aktivita v nucleus accumbens s jejich prožitím. Autoři uzavírají, že intenzivní potěšení z hudby může vést k uvolnění dopaminu ve striatálním systému.

Zjištění vysvětluje část toho, proč je hudba tak odměňující a proč se lidé vracejí ke stejným skladbám. Dál ho natahovat nelze. Týká se potěšení ve vrcholných emočních okamžicích u vybraných posluchačů s hudbou, kterou si sami zvolili. Neukazuje, že hudba reguluje tíseň prostřednictvím dopaminu, a odměna během poslechu není důkazem, že se změnilo cokoli mimo samotný poslech. Odměna je právě ten druh důsledku, který posiluje chování bez ohledu na to, zda chování řeší nějaký problém (Výzkumná poznámka 04).

Kdy může hudba stav spíše udržovat než měnit

Žádný z ověřených zdrojů v této poznámce neměřil, zda využívání hudby k vybití nebo k silnému zážitku udržuje ruminaci nebo oddaluje řešení. Tuto mezeru je třeba pojmenovat přímo, a ne ji zaplňovat věrohodně znějícím příběhem.

Říct lze něco užšího. Zaprvé, vybití prostřednictvím hudby je hudebním protějškem vyjadřování emocí a laboratorní výzkum ventilace hněvu zjistil, že vyjadřování zaměřené na křivdu hněv a agresi nesnížilo (Výzkumná poznámka 02). Poslouchat hudbu, která odpovídá vlastnímu smutku, není totéž co bušit do boxovacího pytle při myšlenkách na provokatéra, a tato zjištění nelze přenášet přímo. Ukazují ale, že pocit uvolnění z vyjádření a jeho naměřený účinek se mohou rozcházet. Zadruhé, korelace mezi neuroticismem a regulací hudbou znamená, že lidé, kterým je nejčastěji špatně, také nejčastěji používají hudbu, aby to zvládli, takže otázka, která využití jim pomáhají, není akademická. Zatřetí, strategie popsané Saarikallio a Erkkilä se liší tím, zda udržují pozornost u starosti (vybití, mentální práce), nebo ji odvádějí jinam (rozptýlení), a tím, zda mění výklad (mentální práce), nebo jen stav. Zda tyto rozdíly vedou v čase k odlišným výsledkům, je otevřená empirická otázka.

Rozumným pracovním stanoviskem je, že hudba spolehlivě mění stavy, že některá využití hudby se zabývají zdrojem potíže a jiná ne a že důkazy zatím neříkají, které využití je pro koho lepší.

Hudba ve skupině

Velká část výše uvedeného výzkumu se týká poslechu o samotě. Hudba je ale i kolektivní činností. Pohyb a vytváření zvuku v souladu s druhými přidává procesy, které samotný poslech nemá: interpersonální synchronii, která v experimentech zvyšovala sympatie a spolupráci, a sdílenou námahu, která při skupinovém tanci zvyšovala práh bolesti a pocit blízkosti. Tato zjištění shrnuje Výzkumná poznámka 03. Naznačují, že sociální přínosy kolektivní hudby jsou skutečné a odlišné od jejích účinků na náladu jednotlivce, a platí pro ně stejné omezení: měřenými výsledky jsou propojení a stav během činnosti nebo krátce po ní.

Praktické důsledky a jejich meze

• Používejte hudbu záměrně ke změně stavu. Důkazy z randomizovaných studií podporují využití hudby ke krátkodobému snížení reakcí spojených se stresem. Vybrat si hudbu s tímto cílem je rozumný krok s nízkým rizikem.
• Všímejte si, kterou funkci využíváte. Když se zeptáte, zda daný poslech slouží k rozptýlení, vybití, útěše, nebo ke zpracování něčeho, snáze uvidíte, co může a nemůže přinést.
• Ověřte si, co se potom změnilo. Pokud se změnil jen stav, je to úleva a ta má hodnotu. Pokud se stejná starost pokaždé vrací beze změny, kombinujte hudbu se strategií, která se jí zabývá, například s přehodnocením.
• Neberte hudbu jako náhradu péče. Nic z uvedených důkazů nepodporuje používání hudby místo léčby přetrvávající úzkosti, deprese nebo potíží souvisejících s traumatem.

Tyto důsledky z důkazů vyplývají, ale samy jako celek ověřeny nebyly. Jsou to zdůvodněná doporučení, nikoli validované postupy.

Meze důkazů

Důkazy z randomizovaných studií jsou široké, ale různorodé co do populací, hudby i výsledků, a měří krátkodobé reakce spojené se stresem. Korelační metaanalýza o neuroticismu nemůže určit směr vztahu ani přínos. Výzkum strategií je převážně kvalitativní nebo dotazníkový, opírá se o sebeposouzení a používá pojmy, které systematický přehled shledal nekonzistentními. Neurozobrazovací důkazy se týkají potěšení ve vrcholných hudebních okamžicích, nikoli regulace tísně. Ve všech případech zůstal neměřen výsledek, na kterém v otázce katarze záleží nejvíc: zda se mění podmínky, které tíseň vytvářejí. Jak jsou úrovně důkazů přidělovány, popisuje přehled důkazů, a rozlišení mezi měřením a interpretací, které tato knihovna používá, vysvětluje stránka o metodách.