Pláč, mluvení a sdílení: kdy vyjádření emocí pomáhá

Lidová teorie uvolnění

Málokteré přesvědčení o emocích je tak rozšířené jako představa, že pořádně se vyplakat nebo si něco „vyříkat“ přináší úlevu. Toto přesvědčení je přímým potomkem hydraulického modelu popsaného ve Výzkumné poznámce 01: emoce se hromadí a je třeba je vybít. Výzkum pláče a mluvení o emočních zážitcích umožňuje toto přesvědčení přímo prověřit a výsledky jsou zajímavější než prosté ano či ne.

Pláč: zpětný přínos, okamžitá cena

Bylsma, Vingerhoets a Rottenberg (2008) analyzovali výpovědi několika tisíc účastníků z mnoha zemí, kteří popsali svou poslední epizodu pláče. Většina lidí uvedla, že se jejich nálada po pláči zlepšila, podstatná část však nezaznamenala žádnou změnu a někteří se cítili hůř. Přínos závisel na okolnostech. Účastníci častěji uváděli zlepšení, když se jim při pláči dostalo sociální opory a když epizoda vedla k vyřešení nebo novému porozumění události, která pláč vyvolala. Méně často měli prospěch, když se za pláč styděli nebo když pláč provázely příznaky poruchy nálady.

Laboratorní výzkum ukazuje v krátkodobém horizontu jiný obraz. Ve studiích, kde účastníci sledují smutné filmy, bývá nálada bezprostředně po pláči často horší než u účastníků, kteří neplakali. Gračanin, Bylsma a Vingerhoets (2014) tento zdánlivý rozpor rozebrali a navrhli, že pláč může fungovat jako sebeuklidňující chování, jehož zklidňující účinky, pravděpodobně zprostředkované aktivací parasympatiku, nastupují se zpožděním, a že velká část jeho přínosu pochází ze sociálních reakcí, které vyvolává. Zpětné výpovědi může navíc ovlivňovat spíš to, jak epizoda skončila, než její průměrný průběh.

Závěrem není, že pláč je k ničemu. Závěrem je, že pláč není automatický ventil. Jeho účinky závisí na tom, co se kolem něj děje, a na tom, zda se změní situace, která ho vyvolala.

Sdílení emocí s druhými

Rimé (2009) shrnul dlouhodobý výzkumný program o sociálním sdílení emocí. Napříč věkem, kulturami i druhy emocí lidé mluví s druhými o naprosté většině svých emočních zážitků, obvykle během hodin nebo dnů a často opakovaně. Intenzivnější emoce se sdílejí častěji.

Sdílení má jasné sociální funkce. Vyvolává pozornost, empatii a oporu a posiluje vztah mezi tím, kdo sdílí, a tím, kdo naslouchá. Lidé také věří, že jim sdílení pomáhá se zotavit. Experimentální práce však odděluje vnímaný přínos od naměřeného. Ve studiích, které popsali Zech a Rimé (2005), účastníci, kteří mluvili o negativním emočním zážitku, hodnotili rozhovor jako užitečný, a přesto emoční dopad vzpomínky měřený později nebyl ve srovnání s účastníky, kteří o zážitku nemluvili, nižší. Zdálo se, že záleží spíše na tom, zda rozhovor podporoval kognitivní práci se zážitkem, například přehodnocení a hledání smyslu, než na samotném opětovném vyjádření emoce.

To odpovídá důkazům o expresivním psaní. Přínosy byly spojovány se změnami v tom, jak lidé v průběhu času skládají vyprávění o zážitku, nikoli s intenzitou emocí vyjádřených v jednom sezení (Pennebaker, 1997).

Pojmenování pocitu

Lieberman a kolegové (2007) ukazovali účastníkům fotografie emočních výrazů obličeje a žádali je, aby buď vybrali slovo popisující emoci, nebo vybrali jméno odpovídající pohlaví člověka na fotografii, případně se jen dívali. Pojmenování emoce bylo spojeno se sníženou aktivitou amygdaly ve srovnání s ostatními podmínkami a se zvýšenou aktivitou pravého ventrolaterálního prefrontálního kortexu; oba účinky spolu nepřímo souvisely. Autoři chápou pojmenování afektu jako formu implicitní regulace emocí.

Studie pracovala se standardizovanými obrázky, nikoli s osobními zážitky, a nemůže tedy ukázat, jak pojmenování ovlivňuje zotavení ze skutečných událostí. Ilustruje ale mechanismus, jímž může převedení pocitů do slov změnit jejich průběh zcela bez výboje.

Co to znamená pro katarzi

Dohromady tato zjištění naznačují revizi lidové teorie. Vyjádření emocí obvykle pomáhá, když přináší jednu nebo více ze tří věcí: oporu od druhých lidí, porozumění tomu, co se stalo a co to znamená, nebo regulaci prostřednictvím procesů, jako je pojmenování a přehodnocení. Vyjádření, které spočívá jen v opětovném prožití emoce bez čehokoli z toho, přináší pocit uvolnění spolehlivěji než zotavení.

Pro artefakt je to užitečné upřesnění. Dav poskytuje určitý druh opory: sdílený rytmus, blízkost a pocit sounáležitosti (Výzkumná poznámka 03). Jen zřídka ale poskytuje porozumění konkrétní situaci, se kterou člověk přišel. Tato část se obvykle odehrává jinde, v rozhovoru, v psaní nebo v léčbě.