Otázky // Otázka 09

Proč je tanec s druhými tak příjemný?

Stručně

Tři složky byly zkoumány každá zvlášť. Pohyb v souladu s druhými v experimentech zvyšoval náklonnost a spolupráci; ve skupinovém tanečním experimentu synchronie i tělesná námaha nezávisle zvyšovaly práh bolesti a sounáležitost se skupinou; a vrcholné odezvy na vlastní vybranou hudbu provázelo uvolnění dopaminu ve striatu. To vše bylo měřeno během aktivity nebo krátce po ní, takže to vysvětluje prožitek, nikoli to, co po něm následuje.

Pohyb v souladu mění, jak toho druhého vnímáte

Nejčistší doklady pocházejí z experimentů, které tanec zredukují téměř na nic. Hove a Risenová nechali účastníky ťukat v souladu, nebo nesouladu s experimentátorem; Wiltermuth a Heath nechali skupiny jít nebo zpívat v jednom rytmu. Synchronie zvyšovala náklonnost k partnerovi i následnou spolupráci, a to i takovou, která účastníka něco osobně stála. Protože synchronie byla přidělena, ne zvolena, jde o experimenty, ne o korelace: o směru účinku není pochyb.

Co nerozhodují, je velikost a dosah. Ťukání prstem do metronomu je oproti sálu plnému tančících minimalistické, skupiny byly malé a výsledky se měřily krátce poté. Rennung a Göritzová shrnuly 60 takových experimentů a našly střední účinek interpersonální synchronie na prosociální postoje a chování — moderovaný vlivy experimentátora a záměrností, což znamená, že část účinku závisí na tom, jak byly studie vedeny. To je skutečná výhrada, ne poznámka pod čarou.

Synchronie a námaha přispívají každá zvlášť

Tarr a kolegové provedli skupinový taneční experiment s designem 2 × 2, v němž nezávisle měnili synchronii a tělesnou námahu. Obě zvyšovaly práh bolesti, nepřímý ukazatel endorfinové aktivity, a obě posilovaly sounáležitost se skupinou. Na designu záleží: ukazuje, že obě složky nejsou totéž a že něco udělá jak náročná nesynchronní dávka, tak snadná synchronní.

Záleží i na tom, že jde o nepřímý ukazatel. Uvolnění endorfinů nebylo měřeno přímo — zvýšený práh bolesti je s ním v souladu, ale nevyčleňuje právě jeho. Jde o jediný experiment a jediný experiment potřebuje replikaci, než se mechanismus bude považovat za doložený.

Hudba dělá svou vlastní práci

Salimpoor a kolegové zkoumali pomocí PET a fMRI posluchače s hudbou, kterou si sami vybrali. Vrcholné emoční odezvy — mrazení v konkrétním okamžiku — provázelo uvolnění dopaminu ve striatu, přičemž nucleus caudatus se více uplatňoval při očekávání a nucleus accumbens při vrcholu samotném. Očekávání a příchod se zapisují jinak, což se nápadně hodí k tomu, jak je postavená gradace a drop.

Ta podobnost je analogie, ne nález. Elektronická taneční hudba zkoumána nebyla a dav také ne; posluchači byli sami ve skeneru se sluchátky. Malá zobrazovací studie dokládá, že se během hudebních vrcholů něco děje v okruzích spojených s odměnou. Neopravňuje k příběhu o tom, co dělá taneční parket.

Co celý obraz nechává otevřené

Dohromady doklady říkají, že příjemnost tance s druhými není záhadná: synchronie, námaha i hudba přispívají něčím měřitelným. Každé z těch měření proběhlo během aktivity nebo minuty až hodiny po ní. Zda z toho něco dosáhne až na další ráno, je samostatná otázka a citované studie na ni nebyly navrženy odpovědět.

Literatura

  1. Hove, M. J., & Risen, J. L. (2009). It's all in the timing: Interpersonal synchrony increases affiliation. Social Cognition, 27(6), 949–960. https://doi.org/10.1521/soco.2009.27.6.949
  2. Wiltermuth, S. S., & Heath, C. (2009). Synchrony and cooperation. Psychological Science, 20(1), 1–5. https://doi.org/10.1111/j.1467-9280.2008.02253.x
  3. Tarr, B., Launay, J., Cohen, E., & Dunbar, R. (2015). Synchrony and exertion during dance independently raise pain threshold and encourage social bonding. Biology Letters, 11(10), 20150767. https://doi.org/10.1098/rsbl.2015.0767
  4. Salimpoor, V. N., Benovoy, M., Larcher, K., Dagher, A., & Zatorre, R. J. (2011). Anatomically distinct dopamine release during anticipation and experience of peak emotion to music. Nature Neuroscience, 14(2), 257–262. https://doi.org/10.1038/nn.2726
  5. Rennung, M., & Göritz, A. S. (2016). Prosocial consequences of interpersonal synchrony: A meta-analysis. Zeitschrift für Psychologie, 224(3), 168–189. https://doi.org/10.1027/2151-2604/a000252