Když je úleva dočasná, je bezcenná?

Dvě různé změny

Úleva je změna v tom, jak se stav prožívá. Vyřešení je změna podmínek, které stav vytvářejí. Zevnitř se od sebe rozeznávají těžko, protože v obou případech je člověku potom lépe. Dlouhý běh, dobrý pláč, večer s hlasitou hudbou i těžký rozhovor mohou skončit úlevou. Vyřešením končí jen některé z nich.

Konstatovat to není odsudek úlevy. Zotavení z aktivovaného stavu má vlastní hodnotu a klidnější člověk bývá lépe vybaven na to, co ho čeká. Tvrdí se pouze tolik, že ten pocit nevypovídá o situaci.

Proč se úleva má sklon opakovat

První polovinu důvodu dodává teorie učení. Chování, které odstraní averzivní stav, je negativně posíleno: za podobných okolností se stane pravděpodobnějším. To je přizpůsobivé tehdy, když chování zároveň řeší zdroj. Když neřeší, je každé opakování přesto odměněno a zdroj zůstává.

Hayes a kolegové (1996) popsali zážitkové vyhýbání, tedy snahu uniknout nechtěnému vnitřnímu prožitku nebo ho potlačit i za cenu dlouhodobých škod, a označili je za funkční proces společný mnoha psychickým obtížím. Uplatnit tento výklad na noční akci nebo kolektivní uvolnění je vyvození, nikoli testovaný výsledek, a ne každý katarzní zážitek je vyhýbáním. Nabízí to ale otázku, kterou stojí za to položit: je stav zpracováván, nebo odkládán?

Proč si úlevu pamatujeme velkoryse

Druhou polovinu důvodu tvoří paměť. Fredricksonová a Kahneman (1993) zjistili, že zpětné hodnocení zážitku ovládá jeho nejintenzivnější okamžik a to, jak skončil, zatímco délka je z velké části zanedbávána. V nejznámější ukázce většina účastníků raději zopakovala delší epizodu nepříjemné studené vody, která skončila o něco méně bolestivě, než kratší, která tak neskončila (Kahneman a kol., 1993).

Aplikováno na osvěžující večer to předpovídá, že silný vrchol a dobrý konec způsobí, že si celou epizodu zapamatujeme jako prospěšnější, než odpovídá jejímu trvalému účinku, což ji činí lákavou k opakování. Tato aplikace je extrapolací z krátkých laboratorních epizod a vzorec neplatí všude: Rode a kolegové (2007) našli ve třech studiích o vzpomínkách na jídlo konzistentní přehlížení délky, ale žádný efekt vrcholu, prvenství ani posledního dojmu. Jde o jednu oblast příjemných zážitků, nikoli o test těch bolestných, ale stačí to k doložení, že pravidlo má meze.

Užitečná otázka potom

Nic z toho nedoporučuje vzdát se toho, co přináší úlevu. Doporučuje to vedle otázky „pomohlo to?“ položit druhou: „co přesně se změnilo?“

Pokud je odpovědí to, jak se cítíte, jde o úlevu a ta se počítá. Pokud odpověď zahrnuje i to, čemu teď rozumíte, co jste se rozhodli nebo co uděláte jinak, začalo se něco řešit. Obojí může nastat během jednoho večera; jen je třeba počítat je zvlášť.

Žádná zde citovaná studie netestovala celou tuto smyčku přímo. Jde o syntézu oddělených výzkumných linií a u konkrétních lidí nebo aktivit nemusí platit.