Je ventilování hněvu zdravé?

Co zjistily experimenty

Bushman, Baumeister a Stack (1999) dali účastníkům text tvrdící, že bušení do boxovacího pytle přináší úlevu od hněvu, text tvrdící opak, nebo neutrální text, a pak je vyprovokovali. Ti, kdo četli text ve prospěch katarze, si spíše zvolili pytel, a ti, kdo ventilovali, se vůči provokatérovi následně chovali agresivněji, nikoli méně agresivně. Víra v katarzi zvýšila chuť ventilovat, aniž snížila pozdější agresi.

Bushman (2002) porovnal tři reakce na provokaci: bušení do pytle při myšlenkách na člověka, který hněv vyvolal, bušení do pytle při myšlenkách na fyzickou kondici a klidné sezení. První skupina uváděla nejvíce hněvu a chovala se nejagresivněji; skupina, která nedělala nic, se chovala nejméně agresivně. Navrhovaným mechanismem je opakované přehrávání. Námaha zvyšuje vzrušení, a pokud pozornost zůstává u křivdy, je toto vzrušení prožíváno jako hněv.

Co k tomu přidává metaanalýza

Jednotlivé experimenty mají své konkrétní postupy, a tak Kjærviková a Bushman (2024) položili tutéž otázku napříč literaturou: 154 studií, 184 nezávislých vzorků, 10 189 účastníků, roztříděných podle toho, zda aktivita zvládání hněvu tělesné vzrušení zvyšuje, nebo snižuje.

Aktivity zvyšující vzrušení, mezi nimi bušení do pytle, běh a jízda na kole, nevykázaly celkově žádné snížení hněvu a agrese (g = −0,02, 95% interval −0,13 až 0,09) a tyto studie byly heterogenní. Aktivity snižující vzrušení, například pomalé dýchání, relaxace a všímavost, hněv a agresi snižovaly (g = −0,63, 95% interval −0,82 až −0,43) a výsledek platil u studentů i nestudentů, pachatelů i nepachatelů, lidí s mentálním postižením i bez něj a ve skupinových, individuálních, digitálních, laboratorních i terénních formátech.

Nulový souhrnný průměr není dokladem škodlivosti a týká se pouze hněvu a agrese, nikoli kondice, nálady nebo sociálního propojení, kde má pohyb jiné doložené přínosy.

Přehrávání versus přehodnocení

Problémem není ani tak vyjádření jako to, kam během něj míří pozornost. Ray a kolegové (2008) zjistili, že ve srovnání s přehodnocením vedla ruminace o události vyvolávající hněv k silnějšímu prožitku hněvu, většímu ulpívání myšlenek a vyšší sympatické aktivaci. Denson (2013) popisuje hněvivou ruminaci jako rizikový faktor agrese, který dočasně snižuje sebekontrolu. Obojí jsou krátkodobá laboratorní zjištění a výklad o sebekontrole pochází z teoretického modelu, nikoli z přímého testu.

Ve spojení s metaanalýzou je obraz konzistentní: hněv udržuje aktivní to, že se člověk k provokaci vrací, a ventilování je způsob, jak se k ní vracet i tělem.

Když je hněv víc než jeden zkažený večer

Nic z výše uvedeného není léčba. U dospělých, jejichž hněv je doložen standardizovanými měřítky, zjistila metaanalýza 23 kontrolovaných studií střední až velké účinky léčby, přičemž podpořila kognitivní terapie u hněvu za volantem, potlačovaného hněvu a hněvu jako rysu a relaxaci u hněvu jako stavu (Del Vecchio a O’Leary, 2004). Tyto studie sahají do roku 2002, zahrnovaly málo lidí, kteří léčbu sami vyhledali, a popisují odbornou léčbu, nikoli svépomoc.

Pokud je hněv častý, intenzivní nebo poškozuje vztahy, práci či bezpečí, je to důvod promluvit si s odborníkem, ne procházet seznam rad.