Pomáhá pláč?

Co lidé uvádějí

Bylsma, Vingerhoets a Rottenberg (2008) shromáždili retrospektivní popisy posledního pláče od studentů ve 35 zemích. Většina účastníků uvedla, že se jim nálada zlepšila, značná část nezaznamenala změnu a někteří se cítili hůř. Odlišoval je kontext. Popsaný přínos byl pravděpodobnější tehdy, když měl člověk při pláči sociální oporu a když epizoda vedla k vyřešení nebo k novému porozumění tomu, co ji vyvolalo. Méně pravděpodobný byl tehdy, když se člověk za pláč styděl nebo jej zadržoval.

Jde o průřezová data založená na vzpomínkách: lidé popisují epizodu zpětně, bez srovnávací podmínky a bez měření v daném okamžiku. Dokládají, s čím pláč v paměti souvisí, nikoli co pláč způsobuje.

Co nachází laboratoř

Bezprostřední obraz vypadá jinak. Ve studiích, kde účastníci sledují smutné filmy, bývá nálada hned po pláči horší než u lidí, kteří neplakali. Gračanin, Bylsma a Vingerhoets (2014) tento zdánlivý rozpor zpracovali v přehledové studii a navrhli, že případný zklidňující účinek se může objevit se zpožděním a že velká část přínosu pochází ze sociálních reakcí, které pláč vyvolává, spíše než ze samotného pláče. Retrospektivní výpovědi mohou být také utvářeny tím, jak epizoda skončila, nikoli jejím průměrným průběhem.

Ani jeden výsledek neříká, že je pláč zbytečný. Dohromady říkají, že pláč není ventil, jímž uniká pevně dané množství citu.

Mluvení a rozdíl mezi prožitým a naměřeným

Tentýž rozdíl se objevuje u mluvení o tíživém zážitku. Zech a Rimé (2005) provedli dva experimenty se sledováním až dva měsíce u neklinických účastníků: ti, kdo mluvili o negativním emočním zážitku, hodnotili rozhovor jako užitečný, ale emoční dopad vzpomínky se ve srovnání s kontrolními podmínkami nesnížil.

Nabízející se výklad — že sdílení pomáhá tehdy, když podporuje kognitivní zpracování zážitku, a ne pouhé opětovné vyjádření — je interpretace slučitelná s tímto výzkumem, nikoli něco, co tyto experimenty testovaly.

Proč to přesto děláme

Rimé (2009) shrnul dlouhý výzkumný program, podle nějž lidé sdílejí většinu svých emočních zážitků s ostatními napříč věkem i kulturami a sdílení plní mezilidské funkce: přitahuje pozornost, empatii a oporu. Doklady pocházejí převážně z jednoho výzkumného programu a silně se opírají o sebeposouzení, takže rozsah a obecnost těchto funkcí jsou méně pevně doloženy než jejich existence.

To je možná nejužitečnější rámec pro celou otázku. Pláč a mluvení spolehlivě dělají něco sociálního: signalizují tíseň a přivolávají druhé. Zda snižují i samotnou tíseň, závisí na tom, co ti druzí udělají, a na tom, zda se změní situace, která pláč vyvolala.

Poctivá odpověď je tedy podmíněná. Plačte, když potřebujete. Zda to pomůže, nerozhodují ani tak slzy jako to, kdo je u toho, čemu potom porozumíte a co se změní.