Dají se emoce měřit?

Co přístroj ve skutečnosti zaznamenává

Nic v laboratoři nezaznamenává emoci. Kamera zaznamená geometrii obličeje v čase a hodnotitel nebo algoritmus pohybům přidělí označení. Elektrody zaznamenají interval mezi srdečními stahy nebo vodivost kůže na bříšku prstu. Dotazník zaznamená to, co je člověk ochoten a schopen o svém stavu říct. Emoce je konstrukt odvozený z jednoho či více takových záznamů a celá otázka zní, jak kvalitní to odvození je.

Mauss a Robinson obor přehledově zpracovali a dospěli k závěru, že zlatý standard měření neexistuje: prožitková, fyziologická a behaviorální měřítka se shodují jen mírně a nelze je považovat za zaměnitelná. Jde o narativní přehled, ne o souhrnný odhad, takže literaturu shrnuje, nikoli kvantifikuje; novější multimodální metody ale tento závěr nezvrátily.

Obličeje

Barrett a kolegové přehledově zpracovali studie o tom, jak lidé hýbou obličejem při emoci a jak pozorovatelé tyto pohyby čtou. Typické konfigurace se s očekávanými emocemi skutečně vyskytují společně častěji než náhodně, ale slabě a nekonzistentně: tatáž konfigurace provází různé stavy, tentýž stav se ukazuje mnoha způsoby a vzorec se liší podle lidí, situací a kultur. Přehled je spojen s jedním teoretickým stanoviskem a někteří badatelé tvrdí, že vazba výrazu a emoce je silnější, než z něj plyne.

Durán a Fernández-Dols to v metaanalýze vyčíslili. U šesti klasických základních emocí byla průměrná velikost účinku společného výskytu 0,13 u úplných výrazů kódovaných systémem FACS a 0,23 po zahrnutí částečných výrazů a uváděná intenzita korelovala s vyjádřenou v průměru 0,30. Mezi vzorky byla zjištěna heterogenita a společný výskyt byl nejvyšší u znechucení a nejnižší u překvapení, takže tyto průměry nepopisují všechny emoce stejně.

Těla

Siegel a kolegové metaanalyzovali 202 studií autonomních odpovědí a zjistili, že jednotlivé kategorie emocí od sebe jednoznačně neodlišovaly a uvnitř kategorií se výrazně lišily. Dřívější přehled 134 publikací od Kreibigové je částečnou protiváhou: uvádí značnou specifičnost, jakmile se zohlední podtypy emocí. Obě syntézy se rozcházejí, takže obhajitelné tvrzení zní, že konzistentní autonomní otisk nebyl doložen — nikoli že fyziologie nic nevypovídá.

Stejně tak je jen částečná soudržnost mezi systémy. Ve filmové studii Maussové a kolegů, která vyvolávala pobavení a smutek, spolu prožitek a chování obličeje úzce souvisely, zatímco fyziologie jen mírně. Každý druh měřítka nese variabilitu, kterou ostatní nemají. Jde o jednu laboratorní studii a soudržnost se může lišit podle emoce a intenzity, jak ukazuje už rozdíl mezi pobavením a smutkem.

Co z toho plyne pro každého, kdo čte nějaké číslo

Variabilita srdeční frekvence může indexovat srdeční vagový tonus a elektrodermální aktivita je použitelný signál, oboje se ale bez pečlivého designu, analýzy a reportování snadno mylně vykládá — právě proto existuje metodologické doporučení Labordeho a kolegů a Boucseinovo. Tato doporučení se týkají toho, jak dobře měřit. Nejsou dokladem, že by některý signál odpovídal konkrétní emoci.

Použitelná odpověď tedy zní: aspekty emoční odezvy měřit lze, po jednom systému a se známou chybou. Jediné čtení z jediného senzoru opravňuje k závěru o jednom člověku v jednom okamžiku jen s nízkou jistotou a produkt, který tvrdí něco jiného, tvrdí víc, než literatura unese.