Změňte výklad situace dřív, než se pokusíte emoci vybít

Proč to funguje

Grossův procesový model regulace emocí rozlišuje strategie podle toho, v jakém bodě rozvíjející se emoce působí (Gross, 1998). Přehodnocení působí brzy: mění význam situace a s ním i emoční reakci, kterou situace vyvolá. Potlačování působí pozdě: tlumí vnější projev emoce, která už vznikla.

Rozdíl má měřitelné důsledky. Neurozobrazovací studie ukazují, že přehodnocení zapojuje prefrontální a cingulární kontrolní systémy, které modulují aktivitu oblastí vytvářejících emoce, jako je amygdala (Ochsner & Gross, 2005). V každodenním životě lidé, kteří přehodnocení obvykle používají, uvádějí více pozitivních a méně negativních emocí a mají lepší mezilidské fungování i duševní pohodu než lidé, kteří emoce obvykle potlačují (Gross & John, 2003).

Co ukazují důkazy

Webb, Miles a Sheeran (2012) metaanalyticky zpracovali experimenty, v nichž byli účastníci instruováni k použití konkrétní strategie regulace. Strategie založené na kognitivní změně, a zejména přehodnocení, měly malý až střední účinek na emoční výsledky. Potlačení projevu emoce snížilo její vnější projev, ale instrukce potlačit samotný prožitek účinné nebyly. Soustředění na vlastní pocity emoční výsledky nezlepšilo.

Pro katarzi je důsledek přímý. Pocit, že emoci je třeba vybít, předpokládá, že její intenzita je daná. Přehodnocení ukazuje, že intenzita zčásti závisí na výkladu a že změna výkladu může potřebu vybití zcela snížit.

Přehodnocení je rodina taktik

„Podívejte se na to jinak“ může znít jako jediný krok. Uusberg, Fordová, Uusbergová a Gross (2023) navrhují chápat přehodnocení spíše jako rodinu taktik. V jejich rozšířeném rámci reAppraisal spočívá přehodnocení v posunech hodnocení, které vznikají buď změnou mentálního pojetí situace (rekonstrukce), nebo změnou cílů, podle nichž se situace hodnotí (přeorientování). Obojí může mířit na samotnou situaci (objektová úroveň), nebo na vlastní mentální stavy, například na emoci či myšlenky o ní (metaúroveň). A obojí může fungovat tak, že uvolní vazbu na převládající pojetí nebo cíl (odpoutání), nebo že posílí vazbu na alternativu (přimknutí). Zkřížením těchto tří rozlišení vzniká mapa osmi taktik, kterou autoři ilustrují příklady ze základního i klinického výzkumu.

Rámec je teoretický návrh, nikoli test toho, která taktika funguje nejlépe. Prakticky je užitečný tím, že rozšiřuje možnosti. Výše uvedené kroky většinou využívají rekonstrukci situace: hledání jiných výkladů stejných faktů. Když žádný alternativní výklad není věrohodný, jsou dalšími cestami v rámci téže rodiny přeorientování, tedy otázka, na kterém cíli teď záleží nejvíc, nebo přehodnocení samotné emoce („tento hněv je informace, ne pokyn“).

Kdy přehodnocení není správný nástroj

Přehodnocení nepomáhá všude. Troy, Shallcross a Mauss (2013) změřili u 170 účastníků schopnost kognitivního přehodnocení, závažnost nedávných životních stresorů, míru jejich ovlivnitelnosti a úroveň deprese. U účastníků se stresem, který ovlivnit nemohli, souvisela vyšší schopnost přehodnocení s nižší depresí; u účastníků se stresem, který ovlivnit mohli, souvisela s vyšší depresí. Autoři uzavírají, že přizpůsobivost strategie závisí na kontextu. Data jsou korelační, jsou však důvodem nepoužívat přehodnocení místo jednání tam, kde situaci lze změnit.

Ford a Troy (2019) upozorňují na další dvě nevýhody: lidé často nedokážou přehodnocení úspěšně použít, a i když se to podaří, přehodnocení použité k tomu, aby se člověk cítil lépe, není vždy funkční. Zda pomůže, může záviset na individuálních faktorech, jako je dovednost, i na situačních faktorech, jako je intenzita stresoru.

Co přidávají zobrazovací studie a co ne

Monachesi, Grecucci, Ahmadi Ghomroudi a Messina (2023) metodou odhadu pravděpodobnosti aktivace (ALE) metaanalyticky zpracovali fMRI studie aktivity během přehodnocení a během přijetí. Obě strategie souvisely se zvýšenou aktivitou v levém dolním frontálním gyru a v insule. Přehodnocení navíc souviselo se sníženou aktivitou v bazálních gangliích a přijetí se sníženou aktivitou v limbických oblastech. Autoři naznačují, že regulace emocí se může opírat o společný inhibiční okruh spolu s procesy shora dolů a zdola nahoru, které se u jednotlivých strategií liší, což by rozšířilo dřívější modely dvou cest.

Jde o souvislosti mezi úlohami a vzorci měřené aktivity napříč zobrazovacími studiemi. Odpovídají tomu, že přehodnocení a přijetí fungují zčásti prostřednictvím odlišných procesů, ale mechanismus neprokazují a neukazují, že je jedna strategie pro určitého člověka nebo problém lepší. Praktický výklad je skromný: přijetí je samostatná možnost, nikoli nepovedený pokus o přehodnocení, což je důležité tam, kde situaci nelze věrohodně vyložit jinak.